Třicet let cesty od marxismu k neomarxismu

V listopadových dnech roku 1989 mnozí studenti prokázali značnou dávku odvahy a kuráže. Ať ž se říká cokoliv. Jenomže – co bylo dál?

Ilustrační foto

V roce 1990 napsal bývalý politický vězeň Miroslav Dolejší Analýzu 17. listopadu. Začíná slovy: „Základní mystifikace je tvrzení, že 17.listopadu 1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988…“

Pro tvrzení pana Dojelšího existuje několik indicií, ale jak už to v případě politických převratů bývá, nic není jednoznačné. Ani teorie autora Analýzy. Celá pravda je ukryta tam někde…v mlze. Nezbývá nám nic jiného než ji v té mlze ponechat.

Ať už 17.listopad proběhl jako spontánní akce, nebo byl připraven nějakou klanově korporativní skupinou, stal se velkým příslibem pozitivních změn. Jenomže to by se dalších řídících procesů nesměli chopit odhodlaní loutkoherci, kteří v závětří západních univerzit čekali na svoji příležitost.

V mnohém jsme se ve vývoji posunuli vpřed, ale v některých oblastech děláme mílové kroky opačným směrem. V současné době je nejvíce ohroženo právo na svobodu projevu, opět nemůžeme veřejně hovořit o něčem, s čím nesouhlasíme – počínaje islamizací a sebevraždou Evropy, a konče nesmyslnými pseudoobory jako je studium humanitní vzdělanosti či generová studia.

Svoboda slova je totiž základ všeho. Od této svobody se všechno další odvíjí. Bez ní není nic. Kam jsme se v této oblasti dopracovali, může ilustrovat jeden případ za tisíce ostatních, a sice causa youtubera Bratříčka, Ondřeje Tesárka.

Většinou s Bratříčkem nesouhlasím, ale vždycky budu hájit (stejně jako mnozí jiní) jeho právo vyslovit jakýkoliv názor. Oceňuji na něm, že je přístupný k polemice. V dnešní době „nahlašovatelů“ to znamená hodně.
Ondřeji byl smazán facebookový účet poté, co natočil video, kde se ohrazoval proti diskreditaci moderátora Xavera od herce Jana Hrušínského. Jak Tesárek poznamenává – byl vaporizován. Velmi výstižné pro dnešní dobu, a v tomto případě pro den výročí 17.listopadu!

Slovo vaporizace totiž pochází z knihy George Orwella „1984“. Znamená – vypařování, sublimaci. V románu jsou v případě revolty všichni nepohodlní a vzpurní občané „zvaporizováni“. Zmizí, odpaří se. Kdo by to řekl, že po třiceti letech od pádu komunismu se začnou naplňovat Orwellovy vize.

Nejde jen o sublimaci z facebooku, (kdyby se nejednalo o princip svobody slova, tak kašlat na to), ale o souhrn všech pošahaných projektů neoliberálů, které postupně zavádí. Na základě dogmatické nemarxistické ideologie se snaží převychovávat populaci, zasahovat do rodinného života a upřednostňovat kolektivní výsady jejich oblíbených menšin. Prostřednictvím politických neziskovek, které pořádají pravidelné nájezdy na všechny úrovně našeho školství, hodlají přetvořit nastupující generace k obrazu svému. Lehce se může stát, že výsledek bude silně připomínat scénu z filmu The Wall, v niž zcela identičtí studenti unisono pochodují do gigantického mlýnku na maso.

Po tomhle jsme toužili? V současné politické hře, ve které jsou pokrývači pravdy mistry, se často vytahuje karta nenávisti a strachu. „Zatímco některé strachy jsou soustavně živeny, jiné jsou neméně systematicky bagatelizovány,“ píše Jan Keller v článku Politika strachu. Myslím, že citát není potřeba vysvětlovat, asi je každému jasné, co si má za jednotlivé „strachy“ dosadit.

„Nenávist“ ve světě podle neoliberálů má dvě základní polohy. Jsou lidé (a náboženství), které můžete urážet a zesměšňovat, co hrdlo ráčí. Zemanovi dokonce můžete vyhrožovat smrtí a s ušlechtilými strážci bezpečného prostoru (tak se teď říká cenzuře) to ani nehne.

Nebo tu máme trapný song, který byl natočen jako reklama Miliónů chvilek na manifestaci den před výročím 17.listopadu. Videoklipu vyzývajícího ke svržení prezidenta a předsedy vlády se zúčastnila, v roli křoví, velká část umělecké fronty, jež pocítila silné nutkání ukázat, že stojí na té správné straně barikády. To už jsme tady také kdysi měli.

Hit nazpívali Bára Basiková (kterou mám natolik rád, že ji tento přehmat musím odpustit) a raper Josef Galen, který v klipu ukazuje na budovu, odkud byli v minulosti vyhozeni z oken během pražské defenestrace konšelé. „Buďte rádi, že to neřešíme jako kdysi,“ recituje drsný umělec.

Kdyby podobný klip propagovala alternativa, mluvilo by se o projevu té nejbrutálnější nenávisti. Tady je vše OK. Ale třeba mistr Galen podnikl malou záškodnickou akci a do songu vložil svůj skrytý kontraprotest, a když tak ukazoval prstem k památnému oknu, usilovně myslel na současné radní z pirátských řad. Tak by bylo teprve velké OK!
Klídek mistře, jen žertuji. Mezi námi drsňáky. Jistě to unesete.

Na druhé straně jsou nedotknutelní jedinci, tzv. nosiči dobra, skupiny LGBT a samozřejmě islám. Tady veškerá legrace a záporná kritika končí. Žádný souboj argumentů, jak jsme si diskuzi po 17.listopadu představovali, se nekoná. Nastoupí…sublimace.

A na vše dohlíží horliví a fanatičtí svazáci, kteří dřepí na zadku u počítače a nahlašují až se z nich hulí. (Což v některých případech lze chápat doslova.) Tito udavači se sice označují za Elfy, ale my ostatní jim říkáme poněkud jinak. Podle ověřených zpráv, každé vydařené zlikvidování facebookého profilu, jehož majitel si dovolil uvažovat jinak, novodobí svazáci oslavují tancem a písní. Nějak tak v duchu „zítra se bude tančit všude.“

Vedle nich se hlásí ke slovu různé samozvané skupiny, které se pasovaly na arbitra správného myšlení. Jednou z nich je iniciativa, která funguje tak, že se její členové svolávají pod vytipovaný článek na FB, kde jsou dle jejího názoru nesprávné názory. Tam se v komentářích navzájem podpoří a pak není problém provést hromadné „nahlášení“ nežádoucího příspěvku. Mezi aktivisty patří různí neziskovkáři a mainstreamoví novináři, kteří jsou doslova alergičtí na jiné názory, než jsou ty jejich. To asi také nebude výdobytek 17.listopadu 89.

Administrátoři skupiny většinou pochází z neziskovky Člověk v tísni, jejíž ředitel je Šimon Pánek. Šimon Pánek – kdysi jeden z vůdců studentské revolty proti totalitnímu systému. Později člen správní rady Sorosovy pražské pobočky Open Society Fund. Tady se kruh uzavřel. S cenzurou a rozmachem udavačských iniciativ jsme po listopadu1989 také zrovna dvakrát nepočítali. Sametová revoluce zastihla naši zemi ještě v podobě Československa. Tak jakpak jsou na tom naši sousedé?

Také na Slovensku řádí neoliberální elity jako příslovečná černá ruka demokracie, které dává řádně na frak. Zvláště poté, co zbyla zvolena za prezidentku Zuzana Čaputová, úspěšná kandidátka neoliberálů, podporovaná při prezidentské volbě jedním (mimo jiné) ze světových mecenášů, o kterém se ale musí říkat, že v podstatě neexistuje. Prezidentka jezdí po světě, všude ji novodobí spasitelé lidstva nadšeně vítají, obdivují její šaty (až tak daleko může zajít servilnost; to je jasné, že nepojede v teplákách) a mezitím paní prezidentka sem tam hodí vidle do soukolí Višegrádské čtyřky. Zatím jen nenápadně, plíživě, ale s pomalu unikajícím smradem. K politické orientaci této dámy také patří její zatím opatrné přitakávání na kontrolu názorů publikovaných na internetu. Svoboda projevu jistě ano, ale rozhodně ne pro všechny.

Tohle také nepatřilo k našemu polistopadovému snění. Za čtyři a půl měsíce budou mít Slováci parlamentní volby. Ale už nyní se začíná určovat co se v kampani smí a nesmí. Role hlavního ideologa se chopil Pavel Demeš, aktivista, bývalý ministr mezinárodních vztahů SR a spoluzakladatel SAIA – SCTS. Zde si musíme některé pojmy vyjasnit, protože neoliberálové celého světa jsou skvělými vynálezci různých matoucích eufemismů a podivných pojmů.

Ona složitá zkratka SAIA – SCTC znamená Slovenská akademická a informačná agentúra – Servisné centrum pre tretí sektor. Asi něco jako naše ÚNŽ – NSUL (Ústav nezávislé žurnalistiky – Na samotě u lesa). Třetí sektor označuje neziskové organizace, různé nadace a charitativní organizace mimo veřejný prostor. I s tímto máme v České republice bohaté zkušenosti. Sice jiné názvy, ale stejný princip.

Ale zpět k vrchnému ideologovi Demešovi. Tento pán se ve své nadutosti rozhodl, že to bude právě on, kdo stanoví pravidla kampaně pro nadcházející slovenské parlamentní volby. Pravil: „Nedovolíme, aby se v kampani hovořilo o tématech národ, vlast a rodina“.

Zdá se, že neoliberálové na Slovensku zcela vyložili karty na stůl. Už žádné taktizování a opatrné tanečky, ale agresivní postup v duchu neomarxismu. Stručně a jasně: Zakazujeme témata národ, vlast a rodina.

Zde se nám pomyslný kruh uzavřel podruhé. Nyní na Slovensku vychází doplněné vydání knihy „Zamatovo nežná tyrania 1989 – 2019“, kterou napsal vynikající komentátor alternativního rádia Informačná vojna – Lubomír Huďo. A co na závěr? Snad jediné. Vzít do ruky klíče. Cinky linky cink, neomarxisté!