Řidičáky pro voliče nebo pro politiky?

Výrok o potřebě voličských průkazů je sice pouhou metaforou, ale bohužel špatnou. Právo volit má každý dospělý občan, to je jeden ze základních pilířů demokracie, stejně jako třeba právo chodit. Chodecký průkaz také nikdo nepotřebuje. Zato právo řídit by opravdu neměl mít každý. Takže spíš než průkazy a testy pro voliče by měly být zavedeny průkazy pro ty, kdož chtějí kandidovat do zastupitelských orgánů na všech úrovních nebo do orgánů exekutivních.

Jaroslav Čejka | foto: archív autora

Testy pro ně by měly zkoumat nejen jejich IQ, vzdělání a dosavadní praxi, ale měly by zahrnovat i psychologická vyšetření. A především by měly být přísnější a komplexnější, než jsou testy pro získání řidičského průkazu anebo tzv. zbrojního pasu. Nedílnou součástí takového politického řidičáku, resp. zbrojního pasu by se měla stát i přísně kontrolovaná daňová přiznání před a po výkonu jejich mandátu či funkce. A také striktní podmínka pro kandidaturu v daném volebním okrsku – minimálně pět let života v něm.

Naopak, tzv. střet zájmů spočívající v ovládání médií je podle mého názoru irelevantní, protože každé informační médium někomu patří a tudíž i někomu slouží. V naprosté většině ovšem ne voličům, nýbrž některému z oligarchů, kteří hrají své hry na politické šachovnici vlastními politickými figurkami. Andrej Babiš udělal největší chybu tím, že vstoupil na šachovnici osobně a se všemi riziky takového kroku.

Toho se pánové Bakala, Kellner, Křetinský, Šťáva a další čeští magnátii (o zahraničních megainvestorech nemluvě) nedopustili. Ti jen tahají politickými figurkami ze zákulisí. Anebo ovládají své loutky v pimprlovém divadle české politiky shora. (Ať si každý vybere charakteristiku, která se mu pro jejich počínání zdá být přesnější.) Jeden má ODS, druhý TOP 09, třetí ČSSD a tak dále – zleva doprava a zase zpátky. Volíme-li politické strany a hnutí, téměř vždy volíme nějakého magnáta či finanční skupinu, která stojí za nimi. A nemusí je přímo financovat, jsou i jiné způsoby, jak se politici ovládají.

To takový vysmívaný případně démonizovaný (záleží na tom kým) čínský režim, je naproti tomu dokonale transparentní. V nezvyklé režimní kombinaci „komunismu“ a „konfucianismu“ ovládá hybrid partajního a císařského principu řízení podřízený výkonný aparát „císařských úředníků“ a ono to – světe div se – funguje. Jakou cenu za to platí či neplatí řadoví občané, však nedokážu na tu dálku posoudit. Ovšem i příslušníci činského státního či stranického aparátu občas podlehnou pokušení a nechají se zkorumpovat. Ti za to ovšem – jak víme z našich médiií – platí často i cenu nejvyšší..

Kráceno


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském