Lze vzpomínat i na státnice

Mnohokrát jsem byl v komisi u státních zkoušek, i tam se může ledascos přihodit, co lze vyprávět. Například dálkoví studenti, kterých dříve bylo více, bývali často hodně nervozní.

Ladislav Jílek | foto: FB autora

Dneska se tomu myslím říká distanční studium, ale stále platí, že nervozita roste s věkem. Vzpomínám si na jednoho studenta, který byl hodně nervozní. Po složení zkoušek nás pozvali na posezení a ten nervozní student řekl, že když si vytáhl otázky, podíval se dolů a zjistil, že má každou botu jinou. Tedy obě boty byly stejné barvy, ale odlišného vzoru. A byl si jistý, že se celá komise dívá na jeho boty, což ho jestě více znervoznilo. Celá komise ho ujistila, že jsme si tohoto, nepříliš velkého, rozdílu nevšimli. Podotýkám, že v komisi byla jedna žena, ani ta si rozdílného vzoru u obuvi nevšimla. Přesto bych pro klid duše radil všem, kteří se chystají k nějaké zkoušce, aby si zkontrolovali, zda mají obě boty stejné.

Jednou byly státnice dálkařů rozložené do dvou dnů. Prvý den se jeden nedostavil. Omluvil se zdravotní indispozicí. Jeho spolužáci nám však řekli, že má tak silnou trému, že není schopen přijít. Druhý den se objevil na chodbě mezi těmi, kteří čekali, až přijdou na řadu. „Jen jsem si přišel vychutnat tu atmosféru“ řekl mi, když jsem vyšel na chodbu. Vrátil jsem se mezi komisi a řekl to. A komise se usnesla: „Běž ven a nějak ho sem dotáhni!“ dostal jsem za úkol. Vyšel jsem tedy ven a řekl: „Můžete jít dovnitř, vychutnáte si přímo atmosféru zkoušky.“ Vešel a a já jsem pokračoval: „Zkuste si taky vytáhnout otázky, jen tak na nečisto.“ Udělal to. Pokynul jsem mu, ať si sedne ke stolku. A nakonec jsme ho vyzvali, ať zkusí na ta otázky odpovědět. Byl připraven docela dobře, tak jsme mu nakonec řekli, že státnici udělal. Něco podobného popsal spisovatel Žák v jedné ze svých knih ze studentského prostředí a myslím, že to bylo i nafilmováno.

Je tomu dávno. Jel jsem do Brna a v jednom městě, kterým jsem projížděl, jsem si všiml na zdi nápisu: OTA ODJEL DO LÁZNÍ, NIKDO TU UŽ NEBLÁZNÍ. Kdo to asi napsal? Napadlo mne. Po čase jsem zkoušel dálkaře a a jeden mne požádal: „Vezměte mne jako prvního, já dojíždím až z…“ a jmenoval město, ve kterém jsem si před krátkou dobou přečetl ten nápisl. Zeptal jsem se ho na to, protože toho nápisu si musel všimnout každý obyvatel toho města. Překvapil mne: „Ten Ota jsem já.“ Prohlásál. Podíval jsem se do indexu, skutečně se jmenoval Otakar. „A kdo to napsal?“ – „No přeci já, aby všichni věděli, že nějakou dobu nebudu dělat po městě blbinky.“ Jeho spolužáci mne pak řekli, že o něm jako o známém recesistovi vyšel článek v jednom časopise pro mládež.

Nedávno jsem zažil, že ke státnici posluchačů deního studia se dostavil student v odřených riflích a flanelové košili se vzorem karo v kombinaci tmavě červené a černé. Později jeden z přítomných docentů nám sdělil: „Tento student přišel takto oblečený ke všem zkouškám. Říkal jsem mu, aby se ke státnici oblékl lépe. Odpověděl mi, že nemá jiné oblečení. Tak jsem mu navrhl, že mu půjčím košili, sako a kravatu, že máme přibližně stejnou postavu. Nepřišel si pro tol“

I u státnic si lze všimnout, že se doba mění.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském