Hořící pochodně antikomunizmu

Když zbavíte klasický bolševizmus teorie „třídního boje“ a nahradíte ho „socializmem s lidskou tváří“ (Dubček) a nebo „glásností a perestrojkou“ (Gorbačov) přestane bolševizmus existovat a vznikne sociální demokracie.

Jan Berwid-Buquoy | reprofoto: youtube.com (kolektif)

Alexander Dubček a Michail Gorbačov žádní komunisté nebyli i když se stali předsedy komunistických stran. V obou případech se jednalo o levicově orientované sociální demokraty.

„Glasnost a perestrojka“ se v SSSR podařily, protože nebyl nikdo, kdo by je z venčí potlačil. Jediným nebezpečím mohla být komunistická Čína, ale ta neměla dostatek vojenských prostředků k úspěšnému provedení celé akce „osvobození od třídního nepřítele“.

V Československu to bylo složitější. Nikdo nebyl ochoten se pro nás angažovat a tak společenské reformy „Pražského jara“ skončili 21.08. 1968 okupací armád Varšavské smlouvy. Na protest proti tomuto brutálnímu aktu násilí došlo k celé řadě sebevražd a některé se dokonce konaly i sebeupálením.

Již tradičně se považuje za první oběť tohoto druhu Jan Palach (1948 – 1969). Upálil se dne 16.01. 1969, coby tzv. „Pochodeň, čís. 1“

Po něm údajně následoval Jan Zajíc (1950 – 1969). Upálil se dne 25.02. 1969 a je označován za „Pochodeň, čís. 2“.

Tuto drastickou sérii prý ukončuje Evžen Plocek (1929 – 1969), označen za „Pochodeň, čís. 3“. Upálil se dne 04.04. 1969 v Jihlavě. Tím má výčet oněch tragédických událostí končit…

Jedná se však o historické nepřesnosti.

Celá kauza je daleko složitější a z nedbalosti jsou opomíjena další důležitá fakta na které je třeba, v zájmu historické pravdy, neprodleně upozornit:

Jan Palach v žádném případě nebyl první hořící obětí komunistické okupace.

Již 08.09. 1968 se veřejně upálil polský občan Ryszard Siwiec (1909 – 1968) ve Varšavě na „Stadionu Desetiletí“ za přítomnosti vedení komunistické strany Polska, zahraničních diplomatů a cca. 100.000 diváků. Tragická událost se vztahovala na protest přítomnosti polské armády při likvidaci „Pražského jara 1968“.

Poté následoval Vasyl Makuch (1927 – 1968). Upálil se v Kyjevě 14.11. 1968 na protest proti okupaci Československa armádou SSSR. V únoru 2017 mu byla v Kyjevě odhalena pamětní deska s nápisem: „Na protest proti komunistickému totalitnímu režimu a agresi SSSR vůči Československu“.

Od května 2018 je po něm pojmenována v Praze lávka přes potok „Botič“.

Teprve potom následuje Jan Palach, dne 16.01. 1969. Měl by tedy být „Pochodní, čís 3“ a nikoli „čís. 1“.

Rovněž Jan Zajíc je transformován do chybného pořadí.

Několik dní po Palachově činu, následuje 20.01. 1969, Josef Hlavatý (1943 – 1969), který se upálil proti okupaci Československa v Plzni.

Komunistickému tisku se podařilo událost ututlat.

Brzy po smrti Hlavatého následuje Maďar Sándor Bauer (1952 – 1969). Zapálil se na protest kvůli účasti maďarské armády na okupaci Československa 1968. Svůj čin vykonal před budoval budapeštského Národního muzea. Umíral v nemocnici skoro tři dni…Teprve po něm následuje Jan Zajíc, dne 25.02. 1969 v Praze.

Pakliže budeme Palacha označovat „Pochodní, čís. 3“, nemůže být Zajíc „Pochodní, čís 2“, nýbrž „Pochodní, čís. 6“.

Po Zajícovi je na řadě Evžen Plocek (1929 – 1969). Upálil se v Jihlavě, dne 04.04. 1969 a není zdaleka obětí poslední:

Slovák, Michal Lefčík (1950 – 1969) se na protest proti srpnové okupaci upálil 11.04. 1969 u pomníku neznámého vojína v Košicích.

Elihaju Rips (1948), lotyšan židovského původu se zapálil dne 13.04. 1969 v Rize na protest proti invazi Rudé armády do Československa. Podařilo se ho však uhasit a odvézt s vážnými popáleninami do nemocnice. Po několika měsících těžké zranění přežil…

Nejhůře ze všech na tom byl židovský Rumun maďarského původu, Márton Moyses (1941 – 1970). Zemřel na následky popálenin 13.05. 1970. Ačkoli se Rumunsko invaze 21. srpna 1968 nezúčastnilo, přesto vedení komunistické strany Rumunska s obsazením ČSSR souhlasilo. Na protest proti tomu se Moyses 13.02. 1970 zapálil. Byl s těžkými popáleními uhašen a místo do nemocnice odvezen do vazební věznice. Byl vydán přísný zákaz mu poskytovat jakoukoli lékařskou pomoc. Bez lékařské pomoci v nelidských bolestech (ze zoufalství prosil, aby ho zabili), zemřel 13.05. 1970 dopoledne…

Komunistický tisk východní Evropy, zoufalé činy těchto hrdinů, označoval výrazem: „Antisocialistické provokace“. Větší brutální cynizmus si už ani nedovedu představit…