Ovládal Jára Cimrman psychovzorce?

Jára Cimrman, podle mnohých největší český génius vůbec, je autorem mnoha dějinných objevů a vynálezů, které změnily svět. Znáte jistě jeho větu: „A co takhle zkusit to bez drátů, pane Marconi?“ Nebo jeho věta k A. P. Čechovovi: „Dvě sestry – není to málo, Antone Pavloviči?“ Cimrman tedy autorsky kreativně stojí i za skvosty světové literární historie.

David Gruber | foto: wikipedia.org

Jára měl ovšem mnohonásobnou smůlu. Když vynalezl telefon a běžel s ním na patentový úřad, dočkal se odmítnutí. „Teď tu byl, jakýsi Graham Bell, patent už je podaný a náleží jemu.“ Když Jára Cimrman vynalezl dynamit, sklidil od patentového úředníka stejné odmítnutí: „„Teď tu byl, jakýsi Alfred Nobel, patent už je podaný a náleží jemu.“

Tak nějak to známe především z filmu Jára Cimrman ležící, spící (česká komedie, 1983, scénář Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, režie Ladislav Smoljak). A také z řady divadelních her stejné autorské dvojice.

Pojďme se ale (se stejným fiktivním humorem) podívat, zda všestranný český génius neměl své průkopnické prsty i v psychovzorcích neboli multimetodách. Psychovzorce taktéž podle mnohých změnily svět – svět komunikačních dovedností, svět vzdělávání, svět osobního rozvoje. To by bylo, aby je Jára vůbec neznal a neuplatňoval!

Začněme psychovzorcem psychické teorie relativity. První její praktickou aplikaci Cimrman účinně předváděl pravidelně – při představeních své kočovné společnosti. Konkrétně při univerzální závěrečné scéně každého kusu, nazývané „Vichr z hor“. Klíčová je zde věta: „Chudák Vavák. O všechno přišel. Co je proti tomu pár halířů za lístek do divadla.“ (Zdroj například zde.) Tato věta výrazně neutralizovala vztek naštvaných diváků, umožňovala Cimrmanovi a jeho ochotníkům ve zdraví uniknout, i s těmi vybranými halíři od všech diváků. A nebýt biti. Toto je ovšem jedna jediná nahodilá aplikace daného psychovzorce, který má jinak svou matematickou formulaci a stovky užitečných aplikací v řadě seriozních oblastí. I tak – Cimrmanovi všechna čest za aplikaci vymyšlenou jím nejspíše metodou pokus-omyl.

Pokračujme psychovzorcem opozice podvědomí. I zde se Cimrman-pedagog blýskl jednou správnou aplikací: Cituji z jednoho diskusního příspěvku Bořka Šikuly na www.idnes.cz„Už Cimrman tohle vyřešil rozdělením látky na 2 části: „zabudka“ a „nězabudka“. A přísně zkoušel, zda si žáci „nězabudku“ pamatují a naopak, „zabudku“ znát nesměli.“ Konec citátu.

Po všeobecné popularizaci psychovzorce opozice podvědomí už veřejnost obecně ví, že nejhůře se pamatuje učivo, které se naučit musí, lépe učivo, které se naučit nemusí – a nejlépe učivo, které se naučit nesmí, kde tedy panuje zákaz naučit se. Stejně tak poučená veřejnost znalá tohoto psychovzorce ví, že totéž platí pro jakoukoliv smysluplnou činnost. Nehůře a s největším odporem se dělá to, co se musí, lépe to, co se nemusí – a nejlépe a nejradostněji to, co se nesmí. Psychovzorec opozice podvědomí má pro znalého člověka stovky dalších užitečných aplikací – na sebe sama i na druhé lidi v komunikaci. Okřídleně se říká, že tento psychovzorec pomáhá „od rychlejšího usínání přes zvládnutí psychogenní ženské neplodnosti, přes hladké vystudování náročné vysoké školy až po úspěšné namluvení si partnera“. Dík tedy patří Cimrmanovi i za tu jednu nahodilou aplikaci z mnoha stovek možných.

A skončeme u dalšího z klíčových psychovzorců – psychovzorce profesionální koncentrace. Tady musíme při vší úctě konstatovat, že Jára Cimrman zaváhal: K plnění lidských předsevzetí údajně poznamenal větu, která se může tesat: „Už si umím poručit – ale ještě se neumím poslechnout!“ Zde jsem přesný zdroj nedohledal, znám to však z vícerého doslechu – a jistě mi znalejší cimrmanologové ochotně pomohou jej najít. Cimrman zde uhodil hřebíček na hlavičku, když popisoval svůj nedobrý neakční stav při plnění nějakého náročného dlouhodobějšího víceetapového závazku – ve fázi, kdy počáteční nadšení již vyprchalo a vynaložení pevné vůle nepomáhá. Trefil jádro problému prokrastinace. Zde je tedy psychovzorec profesionální koncentrace dále než Cimrmanovo poznání. Psychvzorec je mj. komplexně o tom, jak si umět poručit i jak se umět poslechnout.

Celkově tedy Cimrman dopadl skvěle, poslední zaváhání mu jistě odpustíme.

P. S.: Snad nemusím zdůrazňovat, že celý tento článek je humorná fikce a že ten, kdo neví, že Cimrman je fiktivní postavou, nežil posledních čtyřicet let v naší zemi. Na druhé straně, psychovzorce jsou docela reálná prověřená osvědčená věc, ve stamilionech případů publikovaná tiskem, rozhlasem, televizí, internetem, vědeckými pracemi. Takže o tom, kdo základní psychovzorce nezná a nevyužívá, lze docela seriozně tvrdit totéž.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském