Karel Gott v Lucerně 1978

Vzpomněli jste si – třeba při dnešním pořadu nové ČT 3 nebo i jen tak – že nebližší středu to bude právě půl roku, kdy Karel Gott přestoupil od pozemských kapel k té nebeské? Pokud Bůh vyslyšel přímluvu kněze Zbigniewa Czendlika,
… tak mu do ní vybral hudebníky ty nejlepší. Aspoň tak si to populární pan farář Zigi, původem od polského Těšína, pracovně už dlouho od Lanškrouna, při posledním rozloučení s mistrem nahlas přál. A možná ani na Boha naléhat nemusel; už podle Mistrova příjmení je zřejmé, že je s Bohem vlastně příbuzný, takříkajíc jedna rodina. A že tedy má u něj „očko“.

David Gruber | foto: wikipedia.org

Dovolte mi podělit se o pár myšlenkových střípků, které člověku táhnou hlavou při sledování koncertu nejlepšího zpěváka v jeho nejlepších letech, kdy byl (ve svých devětatřiceti) snad nejvíce na vrcholu kariéry a nejvíce plný života.

Nejdříve k jeho hostům na tom koncertě.

Dvaadvacetiletá žába Marika Gombitová byla čerstvou vítězkou Bratislavské lyry – a život byl pro ni strmě rozkvétající pohádkou. Té pohádky jí však zbývaly už jen pouhé dva roky…

Ve druhé polovině osmdesátých let si mne v Bratislavě za učitele vybral elitní pan doktor chirurg, který měl tehdy v roce 1980 po tragické autonehodě Mariku na operačním stole… s přeťatou míchou… A o přestávkách kurzu mi vyjevil více, než bylo v médiích. Ano, štěstí se buduje většinou postupně a pomalu, neštěstí přichází leckdy i v krátkém okamžiku… jak jsem ostatně psal nedávno i na tomto blogu.

Mariku na tom Gottově koncertu v Lucerně 1978 doprovázela skupina Modus – a v ní, jako ještě téměř řadový člen, Miro Žbirka. Pro televizáky tak málo známý, že nebyl ani na závěrečných titulcích koncertu v seznamu účinkujících. Ještě že ho Karel z pódia jmenoval. Do premiéry jeho Atlantídy mu zbývaly ještě čtyři roky.

No a dále neustále kolem Karla spousta nadšených žen; doprovodných zpěvaček, baletek… Dovedu si představit, že po koncertě si mohl ukázat na kteroukoliv z nich a… Dámy mi rozumějí, pomilovat se s bohem snad ani není hřích za žádných okolností.

Píseň Karla Svobody o Láďovi Štaidlovi „Láďo, ty ještě spíš“, zpívalo trio Kahovcová-Gerlová-Zelenková. V choreografii té písničky Jitka Zelenková jakoby odstrkovala ty zbylé dvě od své dlouholeté lásky Ládi a ovíjela se kolem něj sama. Člověka napadne, jak často je nějaké vystoupení jen hrou a jak často je to hodně o reálném životě…

Postřehy kolem samotného Karla jsem si nechal nakonec.

Po tanečním vystoupení dvou sólistek Baletu Československé televize v kostýmech jakýchsi čertic přispěchal Karel ze zákulisí opět k mikrofonu; převlečený a s úlevným „uf, stihl jsem to“. V té krátké větičce se zračila celá jeho dlouholetá, celoživotní pracovní poctivost, kázeň a stoprocentní profesionalita. Stíhat se musí vždy všechno, ne?

A znovu mi projelo hlavou, jaký byl Karel Gott dobrý člověk a slušný člověk. Kolika lidem pomohl za normalizace bez nároku na jakoukoliv publicitu či mediální vděčnost. Uvědomil jsem si, že jsem nikdy nezaznamenal, že by Karel někde veřejně byl pod vlivem alkoholu. Že by někdy někam nepřišel včas nebo nesplnil dané slovo…

Také jsem nikdy nezaznamenal, že by Karel třeba někoho ve své zpěvácké branži dehonestoval, zesměšňoval. A jistě by oprávněně mohl; jeho nenapodobitelný hlas sílil právě s rostoucí výškou tónů. Tam, kde ostatní zpěváci museli ubírat na síle a až trochu sípat, tam to Karel bezkonkurenčně rozbaloval do ještě většího forte. Karel uměl jakoukoliv písničku, kterou si situačně vypůjčil od nějakého kolegy zpěváka, svou interpretací zkvalitnit na mnohonásobek. Ale nezaznamenal jsem, že by toho někdy zneužil.

A nejzajímavější postřeh nakonec: Písnička Kam tenkrát šel můj bratr Jan. Do těch bran, odkud není návratu, tak mladý… a jak je dobře, že byl.

V roce toho koncertu -1978 – bylo krátce po podpisech Charty i Anticharty. Podepsat či nepodepsat Antichartu bylo pro mnohé umělce Sophiinou volbou (znáte ten Styronův román i dilema matky, které ze dvou svých dětí má nechat umřít, aby zachránila to druhé, že).

Já nesoudím Karla Gotta podle toho, co v situaci Sophiiny volby udělat s těžkým srdcem musel, ale soudím podle zpěvu písně Kam tenkrát šel můj bratr Jan. Ke konci té písně – velmi pozorně jsem se díval a televizní obrazovku máme doma velikou – jsem zřetelně viděl v Karlových očích slzy.

Po chvíli už byl zase stoprocentní usměvavý profík, naladěný na lehkou notu oddechové zábavy, vzdálené veškeré politice. Ale při té písni… hm…


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském