Běžný občan, ten, kdo má k přepychu daleko, zaplatí vše

Zrovna v současné situaci, když bude (vlastně už je) Republika vystavena ekonomické recesi vyvolané podivnou pandémií, budeme za ni platit kompletní účet opět my.

Svatopluk Otava

Ono momentálně žádné jiné řešení neexistuje. Bylo by nicméně slušné, kdyby nám to vláda a hlavně tzv. demokratická opozice, co jí navzdory situaci stále okopává kotníky, řekli tento fakt nám občanům pěkně bez příkras a na rovinu.

Dáreček? Ale kdeže…

Všichni plátci daní by se měli od vlády dozvědět třeba to, že veškeré úlevy a odklady daní, bankovních plateb, půjček, hypotéčních úvěrů, jednorázových finančních dávek, zkrátka všech nouzových opatření, jimiž ministerské týmy začínají pomáhat řešit ekonomickou odstávku státu, jsou sice racionálními kroky, ale v žádném případě se nejedná o jakýsi dar. Už vůbec ne dar občanovi od státu.

Stát nemá a nikdy neměl žádné jiné peníze než ty, které jsme mu na jeho provoz odvedli na daních s předpokladem, že s těmito společnými financemi bude hospodárně a také spravedlivě nakládat. No, tak to už více než třicet let nedělá. Přestože my umožňujeme našim voleným zástupcům dobré bydlo za královské platy, nijak zvlášť nám to nevrací. To není šťouchanec do současné vlády Andreje Babiše, kde aspoň ministři za hnutí ANO s nečestnou výjimkou zcela zmateného šéfa obrany Metnara odvádějí jinak docela dobrou práci. To je prosté konstatování faktu, jak to u nás chodí. Co jsme si kdysi úspěšně vycinkali klíči.

Andreji Babišovi a jeho lidem aspoň dochází, že k tomu, aby byl blahobyt státních úředníků, majitelů korporátních nadnárodních firem a řetězců či politických trafikantů zachován, musí práce schopné obyvatelstvo současný atak mrňavého mikroorganismu v prvé řadě přežít.

Malá domů pro miliardáře je kurzarbeit

Jeden z největších podvodů, kterým se nyní bude vytrhávat trn z paty majitelům velkých firem je například kurzarbeit. Pan premiér krásně seznamuje veřejnost s bohulibým systémem, kdy v rámci zachování zaměstnanosti se bude stát podílet na mzdách pro zaměstnance nějakou částkou. Paní ministryně financí tu zmíní nějakých 30%, onde 60%. dokonce prý komusi až 80%. Konečná výše té částky podstatná není.

Důležitá je v tomto případě ta okolnost, že po léta schraňování a rozdělování zisku mezi management a majitele v době prosperity, nevytvořili tito na slovo vzatí odborníci pro své podniky ani minimální finanční polštář, aby pak za vlastní mohli čelit přechodné ekonomické nepřízni. Dokud se vydělává, je to jejich kapsa. Je-li třeba národu a státu pomoci – ohó, tak to tedy ne!

My vám plebsům dáváme práci tak držte ústa a krok! A státe ty plať! A pracky miliardářů jsou rázem nataženy ke státní kase, doprovázeny vytím opozice s bohatou vlastní zlodějskou zkušeností. Přizvukuje, že je to ještě málo, že mnohem více se dá ze státu vydojit: To kdyby oni zase byli strážcové pokladny! To by se to rozdělovalo a „pomáhalo“!

Nevolnictví je asi „evropská hodnota“…

Každý soudný jedinec pochopí, že v těchto dnech je potřeba držet pohromadě a výpomoc několika desítek tisíc pro slušného živnostníka je nyní nutnost. Ale desítky, ba stovky miliard pro firemní konglomeráty s bůhvíjakými majiteli? Proč? Kvůli té neskutečné drzosti, s jakou své pracky natahují? A smějí se nám do očí? A tvrdí dokonce prostřednictvím vlády, že když jim na naše mzdy doplatí stát z našich daní 80%, tak nám vlastně pomáhají? Vždyť nás takto daní vlastně podruhé, čili nám ty peníze kradou!

Každý podnikatel musí nést i ono známé riziko podnikání. Co dát do budoucna k úvaze znění zákona, že všem zaměstnavatelským subjektům je v době nouzového stavu zakázáno propouštění zaměstnanců? A pokud by kterýkoli subjekt tento zákon porušil, teprve potom by stát jeho závazky sanoval. Ovšem jen jednou a definitivně. Poněvadž podnik by byl ze zákona znárodněn a zcela podle práva by se jeho majiteli stali daňoví poplatníci.

Otázkou je, která z politických stran se podobného nápadu ujme. Teď rychle mne napadá jen jedna. Předpokládám, že i tato úvaha bude zveřejněna právě na jejím webu.