Pravá a levá ruka Ďábla

Ne, nejde o uměleckou kritiku dílka s Budem Spencerem a Terencem Hillem v rolích známého italského spaghettiwesternu. Ale výpůjčka filmového titulku se pro stručné zhodnocení rolí současných politických stran docela hodí. A směle k tomu lze přiřadit i úlohu odborů. Nebo také církví. Nebo – dosadit lze mnoho politikářských proměnných.

Svatopluk Otava

Dřívější dělení levice a pravice bylo jasnější. Pravicové subjekty stavěly své ideje na zdůrazňované roli mimořádných individualit, jakož i o individualistickém pojetí fumkční společnosti jako takové. Velebena byla práva na vlastnictví majetku a jeho nedotknutelnost, byl předpokládán jednotlivý podíl každého člověka na rozvoji společnosti, na svém vlastním vývoji a každý měl právně jasně vymezenu osobní odpovědnost za své činy.

Levicové strany stávaly zase na straně těch většinově méně talentovaných nebo jinak majetkově disponovaných lidí. Jejich politické vize vycházely z kolektivní solidarity a kolektivní odpovědnosti za vývojové směry ve společnosti. Takové původně solidární rovnostářství, vystavěné na společné humanitní podstatě každého jedince.

Velmi zestručněno by se dalo říci: pravice = individuum jako vývojový vrchol, pravice je taky Satan. Levice = kolektiv, levice je také Ježíš Kristus. Tak či tak, ani jedno, byť tímto způsobem přitaženo za vlasy, dnes už neplatí.

Kolik stojí politik? Víc než farář?

Zajímavá pandémie zvaná koronavirová a následná panika světových režimů ukazuje docela obnaženě jednu jedinou skutečnost. Nacházíme se vrcholné fázi minimálně sedmdesát let trvajícího pokusu o totální převzetí moci na planetě ze strany nejvíce profitující, protože trvale na lidském díle parazitující ekonomické složce všeho konání – totiž bank, finančních korporací, peněžních ústavů všech typů. Temní vládcové nad lidskými osudy někdy označovaní jako Deep state mají téměř dokonale obtočeny lokální politické systémy všech zemí okolo prstu.

Zlatému teleti či Satanovi přidržíme-li se biblického výkladu slouží dnes prakticky všechny myslitelné skupiny s podílem na moci. Politické partaje se svými reprezentanty, odborová hnutí, církve nebo tzv. neziskové organizace všech zaměření a velikosti. Nejcitelněji se to projevuje patrně v Evropě, přesně dle plánu Alana Dullese, jenž krátce po konci II. světové války prohlásil, že nyní bude nutno Evropu zdevastovat morálně.

Bývalé kolonialistické mocnosti si na svá území nezačala přivážet milióny gastarbereitrů snad z náhlého humanistického prozření. Nikoli. S monopolem na petrodolarové směňování čehokoli za cokoli měl Západ zkrátka dost financí na svůj mnohdy nakradený luxus a jisté druhy lidské práce byly pak už pod úrovní obyvatel diktujících zemí.

Banky si koupily politiky vpravo i vlevo, důležité preláty všech vyznání, tradičně prodejné odborové předáky, nověji pak aktivistická individua, po svazácku všeho schopné deklamátory jakýchkoli nejšílenějších vizí a sebevražedných myšlenek.

Pandémie však ukazuje mimo jiné, jak umí být obyčejní občané soudržní a politické systémy založené na největší myslitelné ekonomické hlouposti – totiž na nekonečném růstu – křehké a snadno zhroutitelné.Ať už na pravo nebo na levo.

Už jste zaplatili, tak zaplaťte znova…

Koronavirus se objevil, je zde a pravolevý systém politických prostitutů již usilovně vymýšlí cestičky, kterak by produkční výpadek zastavení ekonomiky opět nechali beze zbytku zaplatit ty, kteří jediní produkují skutečně hmatatelné hodnoty. V průmyslu, zemědělství, v infrastruktuře.

Všechny ty líbivé „pomoci občanům“, „kurzarbereity“, „odložení splátek“ toho či onoho, „úlev na daních“ nejsou nic jiného než sypání písku do očí pracujících občanů za asistence největších kolaborantů svých banksterských pánů – novinářů. Státní systémy na příkaz bank dočasně vracejí pracujícím něco málo z toho, co už jim jednou sebraly a co jim dodatečně s tučným úrokem zase jednou seberou.

Ale možná, že se to nepodaří. Banky koronavirus nevymyslely. Ty vymyslely akorát nejrůznější druhy korupce, jimž se dnes říká třeba lobbing.

Tudíž pak těžko věřit levicovému politikovi jako např. Jiří Dolejš (KSČM), že kráčí za jakousi politickou myšlenkou, když tento „levičák“ apriorně hlasuje v Poslanecké sněmovně proti možnosti použití referenda k vystoupení ČR z Evropské unie. Těžko věřit takovému Josefu Středulovi, že bude „tripartitně“ hájit zájmy pracujících, když svou bafuňářskou kariéru „posvětil“ absolvováním Aspenova institutu. Těžko věřit koneckonců premiéru Babišovi (ANO), že Český národ neprodá, když disponuje majetkem, o který jej vzápětí mohou „elity“připravit a který je za lidského života poctivě zkrátka nenabyvatelný. Těžko věřit Janu Hamáčkovi (ČSSD), že vyvíjí jakési mediálně adorované „heroické“ úsilí k zastavení infekce, když na žádost rakouského ministra vnitra a bavorského premiéra klidně nechá otevřené infekční rány do státního těla v podobě pendlerů, jinak též dobře placených českých sluhů německých pánů. Těžko věřit církvím, když ke staletím vydřidušského oblbování národa přidávají i velkolup zvaný též zcela nepříhodně „církevními restitucemi“. Těžko věřit naší justici, když veškerá ekonomická svinstva jsou umožněna legislativnímmi, pěkně ohebnými mantinely z dílen komunistických juristů ve slušivě obrácených talárech. Ti všichni tyjí z naší práce, podílejí se na ožebračování naší země, jsou to zkrátka globalizační kolaboranti. Právé i levé ruce Ďábla…

A komu tedy věřit?

Rodině, přátelům, spoluobčanům. A jeden postřeh na závěr. To víte, že Donald Trump, Si Ťin Pcching a Vladimír Putin tu hru s finančními šmejdy nehrají? Nevíte? Tak teď už víte…