Ještě k soše Koněva

Pomník maršála Koněva byl odstraněn, poněvadž Koněv se podílel na vojenském zásahu proti Československu v roce 1968. To je jistě zlé. Velmi by se mi líbilo, kdyby žádná veřejně oslavovaná osoba neměla ve svém životopise vady.

pomník maršála Koněva zneuctěný nacistickým starostou Prahy 6 Kolářem

Bohužel tomu tak není. Například v životopise všeobecně ctěného Karla IV. čteme: „Téhož roku (1349) věnoval Karel IV. v Norimberku markraběti Ludvíku Braniborskému „tři domy nejlepších Židů… brzy po tom, co budou pobiti“. Karel IV. tedy dovolil zábor židovského majetku a dal najevo, že chystané zavraždění židovských uživatelů nehodlá nijak trestat.“ (Wikipedie)

Nebo Žižka, který takto zatočil se sektou adamitů: „V dubnu 1421 obořil se Jan Žižka na tyto kacíře. Někteří se rozutíkali, ale 50 sektářů chytili (mezi nimi i Petra Kániše), odvedli je do vsi Klokoty a tam byli upáleni… K rozhodujícímu střetu došlo v říjnu 1421 na Ostrově na Hamru. Ačkoliv se statečně bránili, husitskému vojsku podlehli a 40 jich bylo zajato a zahubeno mečem a ohněm.“ (Wikipedie)

O Jiřím z Poděbrad čteme: „V roce 1452 v duchu programu namířeného proti radikálním husitům dobyl Jiří (z Poděbrad) Tábor, čímž významně oslabil tábority jako politickou a náboženskou skupinu.“ (Wikipedie)

Na Slovensku mají jako národního hrdinu Juraje Jánošíka. V jeho životě najdeme jak dobré činy, tak špatné činy. Ty špatné jsou historicky doložitelné, ty dobré jsou možná jen legendy.

O Jaroslavu Haškovi čteme: „Na konci roku 1918 působil jako velitel oddílu Čuvašů v Rudé armádě a jako zástupce vojenského velitele bugulmského okresu…Do Československa byl Sověty vyslán s cílem organizovat komunistické hnutí. V tom mu však zabránily dvě okolnosti: jednak na podporu kladenských nepokojů dostal od ruských úřadů částku 1 500 marek, která však byla zcela znehodnocena německou inflací. Navíc, ještě před Haškovým příjezdem do Prahy, byl v Československu zatčen Jaroslav Handlíř, spojka ruských agentů, s nímž se měl Hašek kontaktovat.“ (Wikipedie). Co dělal jako velitel Čuvašů v sovětském Rusku, věděl jen on sám. My víme, že revolucionáři-alkoholici bývají ti nejhorší. Tak by se dalo ve výčtu uznávaných osobností, v jejichž životě jsou i temnější místa, pokračovat. Opakuji, velmi bych si přál, abychom na piedestal stavěli jen osobnosti bez těchto kazů, vím však, že život je složitější.

Koněv tedy velel armádě, která nás přijela právě před 75 roky osvobodit od nadvlády fašistů a kterou jsme nadšeně vítali. Tedy já ne, já jsem se jich bál, byly mně dva roky. Ti starší je však vítali. Že jsme Koněva vyznamenali, je samozřejmé. Dostal však i britský Vojenský kříž, francouzský Řád čestné legie a americký Řád zasloužené legie, kromě dalších. Za 23 let už však vojska, kterým velel, nebyla vítána, to již pamatuje více lidí. A teď nastává problém: co má větší váhu?

Rozhodnutí odstranit sochu Koněva je tedy politický čin. Dobrý politik, byť regionální, samozřejmě každý svůj krok pečlivě promyslí, zváží, co mu přinese a jaká úskalí v sobě skrývá. Ne všechny úvahy sdělí veřejnosti. Předpokládám, že regionální politici, kteří rozhodovali, dali na jednu misku rizika typu: 1) Pomníky padlých čechoslováků podél Sibiřské magistrály se mohou stát terčem vandalských útoků. 2) nebudeme dostávat z Ruska plyn (což se už jednou stalo, tenkrát to jel vyžehlit premiér Topolánek, byl úspěšný. Nemůže se to opakovat? A bude Babiš úspěšný?) 3) Přijdou hackerské útoky na naše nemocnice (prý jsou za tím také Rusové)… atd. Jedno ruské přísloví říká, že nejnebezpečnější je medvědice, která přišla o mláďata. Je rozumné dráždit ruskou medvědici, která přišla o své satelity? A na druhou misku vah dali politici výhody tohoto kroku, například… Nic mne nenapadá.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském