Příběhy z konce války

Vzpomínky na konec války. Měl jsem tehdy dva roky a několik měsíců a nic si nepamatuji. Vybavuji si události až po válce. A samozřejmě vyprávění rodičů.

Ladislav Jílek | foto: FB autora

Bydleli jsme u státní silnice vedoucí ze Svitav přes Poličku, Hlinsko na Havlíčkův Brod a dále. Asi 3 km za Poličkou začínají lesy a na okraji těch lesů německé velení nakreslilo prvou obrannou linii. Nahnaní lidé tam museli vykopat zákopy. Obyvatelé vesnic v blízkosti této linie dostali příkaz připravit si vozy a měli být připraveni k evakuaci. Sousedé se připravovali na odsun, ovšem moji rodiče čekali dítě (bratr se narodil 21 května 1945) a usoudili, že lepší bude zůstat. Otec na dvoře vykopal velkou jámu, do ní dal skříň se šatstvem a zásobu potravin. Naplánovali si, že boje přečkají se starší sestrou a se mnou v blízkém lese a pak se vrátí. Pokud bude dům vypálený, zbuduje otec nějakou chatrč, kde budeme pobývat. Nedošlo k tomu, Němci prchali bez boje směrem k Američanům. Lidé se nestačili divit jaké kolony aut a vojenské techniky Wehrmachtu se valí po silnici na západ. Na ustupující Němce nalétala ruská letadla. V naší osadě vyhodili Němci z auta jednoho vojáka. Byl to Chorvat a měl asi 18 let. Vyhodili ho proto, že byl opitý a agresivní. Soused uměl německy, zastavil jiné auto a Chorvata v uniformě Wehrmachtu jim opět naložil. Němečtí vojáci záhy poznali, že je opitý a agresivní a vyhodili ho znovu zrovna před naším domem. Spal v příkopě. Zatím se přivalila Rudá armáda. Ještě mohutnější než německá. Když Rusové přejeli, Chorvat se probral a něco křičel na moje rodiče. Ti nerozuměli. Chorvat našel nedaleko sebe pancéřovou pěst a usoudil, že ji proti nim použije. Otci nezbylo, než aby se na něho vrhl holýma rukama. Ve rvačce voják otci rozbil o hlavu lahev. Otec dost krvácel, ale podařilo se mu vojáka srazit k zemi. Naštěstí jelo kolem ruské auto a otec ho zastavil. Vystoupil důstojník a vojín a šli se podívat do příkopu, jak jim otec s rozbitou hlavou ukazoval. Uviděli vojáka v německé uniformě. Sáhli po zbrani, aby ho zastřelili. Otec je zadržel a vysvětloval jim, že je to Chorvat. Nechápali, a začali se opitého vojáka rusky vyptávat, co je zač. Kupodivu jeho odpovědi rozuměli. Ptali se ho tedy, proč má německou uniformu. Z jeho vysvětlení již nebyli moudří a důstojník se zeptal přímo: „Jsi pro Stalina nebo pro Hitlera?“ Chorvat odpověděl: „Sláva Hitlerovi, smrt Stalinovi!“ V tom okamžiku důstojník strhl samopal a zastřelil ho. Po něm již do mrtvého střelil i ten vojín. Důstojník s úsměvem na tváři řekl otci: „Neměl jsi nás s tím zdržovat, měl si to vyřídit sám.“ – „Jak? Mám holé ruce.“ Odpověděl otec a důstojník ukázal, že ho měl uškrtit. Klidně sedli do auta a pokračovali. Otec celý rozechvělý mrtvé tělo přikryl dekou.

Asi 300 metrů dále ležel zastřelený druhý voják v německé uniformě. Soused říkal, že viděl, jak se ho ruský voják chystá zastřelit. Němec stál zcela netečně. Rusovi upadl zásobník. Shýbl se pro něho, Němec toho nevyužil, aby utekl. Čekal, až Rus nabije a zastřelí ho.

O kousek dál ležela noha. Druhý soused viděl, jak ruský voják seskočil z auta a upadl. V tom okamžiku mu projíždějící tank ujel nohu.

Večer vojska přestala jezdit. Okolo silnice zbylo několik rozbitých aut. Některá ani nebyla rozbitá, možná Němcům je došel benzin. Druhý den přišli lidé z blízké vesnice a z aut vybrali věci, které považovali za užitečné. Přímo proti našemu domu byla německá sanitka. Lidé z ní vytáhli troje nosítky. Uřízli z nich plátno. Za války nebyl k dostání textil. Lidé tedy brali stany a podobně věci. My se sestrou jsme z té sanitky přinesli balík obvazů. Ovšem ty obvazy nebyly z gázy, ale byl to krepový papír. Ani na obvazy neměli Němci dost bavlny. Muži šli pochovat ty mrtvé. Do blízkého lesa zakopali Chorvata a do jiného lesa Němce a nohu. Otec šel za panem farářem a za toho Chorvata nechal odsloužit zádušní mši.

Asi v roce 1955 přijeli vojáci, soused jim ukázal, kde je zakopán Němec a noha. Vojáci tam kopali, našli pozůstatky a dali je do rakve. Pak je můj otec zavedl do druhého lesa a ukázal jim místo, kam pochovali Chorvata. Vojáci kopali, nic nenašli. Na to místo totiž vyváželi z blízkého lomu skrývku. Vojáci udělali ještě několik pokusů, nic však nenašli.

Druhý den se u nás vystřídala řada ruských vojáků a několik vojáků ze Svobodovy armády. Jeden z nich, který mluvil slovensky, našel malý granát, který neznal. Postavil ho na naší zahradě u třešně a chystal se do něho střelit. Okolo stálo několik přihlížejících zvědavců, starší sestra a já jsme prý byli taky mezi nimi. Vtom někdo přiběhl, že za stodolou je zraněný kůň. Sestra usoudila. že to bude zajímavější, vzala mně za ruku a šli jsme tam. Jen jsme odešli, voják vystřelil, granát explodoval a těžce ho zranil. Zasáhlo ho mnoho střepin. Krom toho dostal jednu střepinu do prsou jeden mladík, který k nám chodil pomáhat v hospodářství, protože naše maminka byla kvůli těhotenství na čas vyřazena z práce. Druhou střepinou byl zraněn strýc, což byl maminčin mladší bratr. Jak se u nás ocitl? Byl narozen v roce 1921, musel do Reichu na nucené práce. Pracoval v Magdeburgu v továrně na výrobu letadel. Koncem války byla továrna soustavně bombardována, a několik jeho kamarádů přišlo o život. Usoudil, že výhodnější bude utéct. Dostal se do svého rodiště, neskryl se však u rodičů, tam by ho mohli hledat, skryl se u své vdané sestry, tedy u nás. Tam dostal střepinu do nohy. Několik bombardování i dobrodružný útěk z Německa přežil bez pohromy, zraněn byl až na konci války. Co se třemi zraněnými? Soused šel do Poličky do nemocnice, aby poslali sanitku pro tři zraněné. Řekli mu, že sanitky jsou přetížené, ať zraněné přivezou na voze s koňmi. U nás zatím těžce zraněného vojáka zanesli do světnice, položili ho na lavici a přikryli dekou, poněvadž se chvěl, snad mu byla zima. Když sanitky nemohla přijet, otec zapřáhl koně a zavezl zraněné do nemocnice. Silnice byla přeplněná vojskem, musel jet polními cestami. Po čase se v nemocnici ptal na stav zraněného vojáka a dostal odpověď, že zemřel. Ti druzí dva zranění se uzdravili. Třešeň, o kterou granát opřel, měla poškozený kmen, avšak přežila. Když jsme ji o dvacet let později káceli, pila narazila na střepiny ve dřevě a připomněla nám onu zbytečnou tragédii.

Několik příběhů jsem slyšel vyprávět od lidí z vesnic mezi Ostravou a Opavou. Tam probíhaly největší boje při Ostravské operaci. Tato operace byla největší bitva 2.SV na našem území. 75 000 mrtvých a raněných Němců, 20 000 zajatých. 24 000 mrtvých sovětských vojáků, 89 000 raněných. V jedné vesnici tam chytli ruského průzkumníka a němečtí vojáci ho ukřižovali na vratech. Ti němečtí vojáci si neuvědomovali, že Rusové, když uvidí, co udělali, se budou podle toho chovat k zajatcům nebo i civilistům, až přijdou do Německa.

V další vesnici byl lihovar. Němci ustoupili a nechali v lihovaru zásobu vypáleného lihu. Rusové vesnici obsadili a za několik hodin provedli Němci protiútok. Správně usoudili, že ruští vojáci budou opití a pobijí je bez boje. Další den však udělali Rusové další útok a Němci zaplatili včerejší vítězství životem. Tato „chytrá“ vojenská lest si vyžádala možná stovku životů na obou stranách, na výsledek války však nemohla mít vliv.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském