Konec války – koně a munice

Navazuji na vzpomínky na konec války. Po přejití fronty zůstaly v mé rodné vesnici a okolí vraky vojenské techniky, koně a munice. Brzy se ustanovily národní výbory a ty to řešily.

Ladislav Jílek | foto: FB autora

Po několika měsících přijeli naši vojáci a odtáhli vozidla a vojenskou techniku. Jeden vrak nechali asi 200 metrů od našeho domu zapadlý v bažině. Během let ho sežrala rez. Druhý vrak zůstal v polích a na ten jsme si chodili jako děti hrát.

Rudá armáda měla mnoho koní. Jezdili na nich důstojníci, koně tahali polní děla apod. Sedláci si je prohlíželi znaleckým okem. Otec jednoho koně poplácal se slovy: „To je pěkný kůň.“ – „Jedu na něm až od Stalingradu,“ odpověděl důstojník. Několik koní zůstalo po přechodu fronty v blízkosti mé rodné vesnice. Pásli se na vzrostlém osení, dělali tedy škodu. Jeden chalupník přišel ráno do chléva, kde měl dvě krávy, a zjistil, že je mezi nimi vklíněn kůň, který asi chtěl žít u žlabu. Chalupník koně vyhnal a ten se připojil ke stádečku ostatních koní. Sedláci si řekli, že škodu na osení nemohou trpět, a jednou ráno všechny koně pochytali, nasadili jim ohlávky a odvedli je více jak 2 km do lesa, kde byl rybník a u něho louka. „Tady mají pastvu i vodu,“ řekli a pustili je. Všimli si, že jedna kobyla je slepá. Druhý den ráno se všechny koně, kromě slepé kobyly, pásli zase na osení u naší vesnice. Za několik dnů říkal hajný: „Po lese mi bloudí slepý kůň, nevím, co s ním mám dělat.“ Nakonec problém koní řešil národní výbor. Otec usoudil, že by mohl našeho stárnoucího koně prodat koňskému řezníkovi a vybrat si mladého z těch bezprizorních. A udělal to, na národním výboru za něho zaplatil. I když to byl původně jezdecký kůň, naučil se tahat vůz i pluh. Jeho jezdecký temperament se projevil, když cítil, že táhne prázdný vůz. To se vždy dal do klusu. Otec odmítal vstoupit do JZD, přihlášku ho přinutili podepsat až hodně pozdě. Členem se stal až 1. ledna 1960. Toho 1. ledna kůň onemocněl a 6. ledna pošel. V JZD nepracoval ani hodinu, ačkoli pocházel z Ruska.

Další památkou na přechod fronty byla munice, která se povalovala na mnoha místech. Nejvíce jí bylo v sousední vesnici. Národní výbor rozhodl takto: Munici posbírají mladí muži ve věku kolem 20 let, kteří ještě nemají rodiny. Sedláci zapůjčí vozy a koně. Munici navozí ti mladíci do lesa. Až bude naše vesnice a její okolí vyčištěno, pozveme ruské pyrotechniky, aby munici zneškodnili. A to učinili. Ve vesnici žil taky chalupník, který měl 5 synů a 5 dcer. Poslal do akce dva nejstarší syny. Koně však neměl, toho jim zapůjčil sedlák, který měl jen dvě dcery. Parta pracovala a v lese se pomalu vršily haldy munice. Jednou vezli na vozech další nasbíranou dávku. Prví jeli dva synové chalupníka s půjčeným vozem a koněm. Když ta řada vozů přijela na kraj lesa, mladíci u prvého vozu si všimli, že se koňovi na postroji uvolnil jeden řemen. Zastavili a snažili se to opravit. Ostatní je zatím předjeli. A najednou ohromná rána. Ta kopa munice explodovala. Několik mladíků bylo mrtvých, ostatní byli ranění. Jen ty dva mladíci z 10 dětí se domů vrátili se zalehlýma ušima ale bez škrábnutí. Výbuch byl tak silný, že se v dost velkém okruhu vysypala okna. Místní kostel měl vitráže, které se vysypaly. Po válce je nahradili obyčejnými okny a až koncem osmdesátých let pořídili barevná okna v moderním provedení. Ještě dnes je v lese viditelný kráter po výbuchu. Před časem se tam potulovali nějací amatéři s minohledačkou.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském