Slabší angličtina – nejen Schillerová, ale i spousta dalších lidí ve významném postavení

Skandalizování úrovně angličtinových znalostí ministryně financí je podle mne příliš zlomyslné. No jo, mnozí novináři z takových „senzací“ žijí. Podstatnější je, že to není první ani poslední případ. A přitom je prosté to změnit.

David Gruber | foto: wikipedia.org

Slabší angličtina řady dobře placených lidí ve významném postavení docela úzce souvisí s jinými skandály: A sice, že se často na nějakého „papaláše“ provalí, že ve škole zhusta opisoval. Což by nikdo v odpovědné pozici neměl činit nejen v diplomových pracích, ale ani v běžných školních písemkách, ani v domácích úkolech, prostě nikde. Tato neúcta k duševnímu vlastnictví druhých je typickým příčinným znakem chudších, méně vyspělých zemí – oproti těm, kteří duševní vlastnosti ctí a jsou pak lídry v inovacích a bohatství (v historii národů je zde na špici západní Evropa a především USA).

V ostatních předmětech se totiž při našem školském systému lze celkem snadno a často beztrestně „proopisovat“ k maturitě, k diplomu, ba i k doktorátu. Školní papír s kulatým razítkem jednou je – a pak už to celý život nikdo nepřezkouší. Znalosti angličtiny jsou však, zejména u veřejně činných osobností, přezkušovány pravidelně – v jejich každodenním pracovním komunikačním životě. Čím výše postavený člověk, tím více jeho pracovní angažmá přesahuje hranice naší země – no a v tom světě širém se mluví anglicky, tam je znakem gramotnosti prostě se domluvit. Bez nedůstojné berličky tlumočníka. Alespoň na úrovni FCE – First Certificate in English. Neboli na úrovni B2.

Skandální podle mne je však toto: I když až do konce roku 1989 měli naši lidé k ovládnutí angličtiny podmínky jedny z nejhorších na světě, od té doby mají podmínky jedny z nejlepších. Naše země je zemí vzniku lingvopedie – vědy o kvalitním a přitom neobyčejně rychlém ovládnutí cizího jazyka, angličtiny pak v první řadě. S lingvopedickými poznatky – profesionální koncentrací, zjišťovací a zpětně poznávací pamětí, psychickou teorií relativity, studijním time managementem aj. a zejména matematizací studijních metod – lze stejně vysoké kvality dosáhnout prokazatelně za zhruba sedminu doby obvyklé dříve u nás a dnes i jinde na světě. Být zaneprázdněným politikem či manažerem apod., skočím po takové možnosti všemi deseti.

Lze snad prominout chabé znalosti tam, kde se jejich nositel zrovna neživí vyloženě duševní prací – třeba u vynikajícího lyžaře Stanislava Řezáče:

Podobně jako pan Řezáč prý před lety česko-anglicky blekotal do mikrofonu po přistání na kanadském letišti čerstvě angažovaný hokejista NHL Jaroslav Pouzar; jeho budoucí kanadští spoluhráči se řezali smíchy. Ale to bylo v roce 1982; uběhlo už hodně vody a pan Pouzar je zaslouženě v Síni slávy českého hokeje.

Blekotá kupodivu i docela velké procento mladé generace. Tam vidím jako příčinu to, že při studování akceptují jen námahu malou a jen občas střední. A s angličtinou se bez soustavné velké námahy a stresů skamarádit nelze. Co je „lajkovat“ na sociální síti, ví z mladých každý, ale jak se anglicky řekne „mít rád (to like), tam už někteří z mobilových všeznalců váhají.

Takže – místo skandalizování podprůměrných znalostí angličtiny by měl náš mainstream pravidelně pokládat otázku, proč zde naši nejsou ve světě na samé špici. No ne? A hlavně – měl by hledat správnou odpověď; není to vůbec těžké.