Ještě jeden pravdivý příběh

Vzpomínky na konec války, které jsem tady zveřejnil, byly příznivě přijaté. Přidám tedy ještě jeden příběh, se kterým jsem měl možnost se seznámit.

Ladislav Jílek | foto: FB autora

Měl jsem kamaráda, který se na penzi přestěhoval na Moravské Slovácko do domku, který tam měl po rodičích. Jednou jsem ho jel navštívit autobusem. Od zastávky šla se mnou starší paní v černém oblečení. Dali jsme se do řeči. Vyprávěla mi, že jí zemřel manžel, dosti dlouho byl nemocný, líčila mi, jak se o něho starala… Viděl jsem, že ho měla velmi ráda a že se potřebuje někomu svěřit. Kromě toho se mi líbilo čisté slovácké nářečí, kterým mluvila, a dobře se poslouchalo.

Přišel jsem ke kamarádovi a řekl jsem mu, že od autobusu šla se mnou paní, které nedávno zemřel manžel a která mluvila čistým nářečím a trochu si potřebovala ulevit své bolesti. Kamarád hned věděl, o koho jde a překvapil mne, když mi řekl, že je to původem Ruska a vyprávěl mi příběh její a jejího muže.

Muž z jejich vesnice ročník 1921 byl poslán na nucené práce do Rakouska buďto přímo do Vídně nebo do její blízkosti. Jeho jméno jsem zapomněl, říkejme mu třeba Jaroslav. Pracovala tam taky děvčata přivezená z Ruska a v jedné z nich našel Jaroslav zalíbení. Pevně se rozhodli, že se po válce vezmou. Blížil se konec války a Jaroslav správně uvažoval, že Rusové továrnu obsadí a že by je mohli rozdělit. Proto se rozhodl jednat. I když to byl obyčejný člověk z vesnice, nebo možná právě proto, vymyslel velmi chytrý plán: Utekli na venkov a tam někde vzali vůz tažený dvěma kravkami. Jeli s ním po polních cestách, večer se krávy napásly na louce a Ruska, která pocházela z vesnice, je podojila. Před útěkem si nastřádali něco suchého chleba. To byla s tím mlékem jejich jediná strava. Do žádné vesnice nevstoupili. Ráno se krávy opět napásly, podojili je a pokračovali v cestě. Viděli, jak po silnici jede ustupující německá armáda. A pak viděli na silnici ruskou armádu. Nikdo s vojáků však nevěnoval pozornost vozu se dvěma kravkami daleko v polích. Dojeli domů, aniž by narazili na překážku. Jaroslav byl prozíravý a ruské děvče odvedl do sousední vesnice ke svojí tetě a tam ji ukryli na půdě.

Pak šel Jaroslav za místním panem farářem a požádal ho, aby je odevzdal. Kněz chtěl vidět doklady, Ruska však žádné neměla. „V tom případě vás nemohu odevzdat, na to jsou předpisy.“ Šel proto za jiným knězem, dopadl stejně. Jaroslav se však nevzdával. Po několika dnech vyhledal dalšího kněze a ten mu kupodivu řekl: „Za mimořádných situací není třeba hledět na předpisy. Já toto považuji za mimořádné okolnosti. Přijďte večer, odevzdám vás!“ Druhý den měl Jaroslav oddací list a začal jednat. Chodil od úřadu k úřadu, od komandatury ke komandatuře, nakonec jel do Prahy na ruské velvyslanectví. Jeho úsilí bylo po řadě měsíců korunováno úspěchem: Jeho vyvolená měla v rukou vystěhovalecký pas.

A pak už znám jenom konec tohoto příběhu, kterým jsem začal.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském