Pro blázny není kam plivnout

Ukázkové jarní slunečné ráno, na balkonu jsem se posadil na rotoped. Těšil jsem se, jak při důstojném šlapání, úměrném věku, si budu přemítat o životě, bilancovat. Na zábradlí seděla straka a s ironií mě pozorovala.

Vít Olmer | reprofoto: wikipedia.org

Mobil v kapse šortek spustil Satisfaction, volal pan X. „Upgradoval jsem ten scénář, co jsem vám nabídnul. Americký producent skajpoval, že ityz grejt! Na hlavní roli máme Brada Pitta! Přečtu vám úryvek: Ústředna CIA, Den otevřených dveří. Z Moskvy tam přijede ́družební ́ delegace kolegů z KGB…“

Přerušil jsem ho netrpělivě, leč slušně /pan X se mi občas takto ozývá, mezi častými pobyty v Kosmonosech/:

„Nezlobte se, ale já teď rotopeduju…“ Byl zřejmě ve fázi mánie, nedal se odbýt:

„Ke colonelovi CIA, který má ze všech nejvíc ustarané váčky pod očima, přistoupí svěží ruský kolega a potře mu speciální vazelínou obličej. ́Tuto vazelínu ́, zahovoří polkóvnik, ́vyvinuli naši vědci v době Velké vlastenecké války. Proto měli tak růžově a zdravě vypadající tváře, jako teď vy, pane colonel ́. A skutečně – kamera nyní zabere detail důstojníka CIA s omlazenou tváří. ́Němci vypadali vedle nás jak šedivé krysy ́…“

Jak jsem zanedbal šlapání, hlasová trenérka z monitoru mi do citací pana X něco přísně povídá v angličtině, které rozumím o něco víc než pí Schillerová.

„Pane X, pošlete mi to mailem!“ ukončuju nesmyslný rozhovor.

Otírám si čelo. Straka mě výsměšně pozoruje. Šlápnu znovu do pedálů.

A opět vyzvánění v mobilu – Satisfaction. Miluju Stouny, ale ne zrovna teď. Volá třeskutý žertéř Kamil.

„Hele, chlape, Prymula na nás myslí: Když už nemůžeme k moři, tak nás aspoň nechá promořit!“

„Ale to už jsi mi přece jednou volal, Kamile…“

„Tak teda tohle: Holky, když vám borec napíše o fotku nahoře bez, tak tím myslí bez roušky! Dobrý, co? Haló, seš tam…že se ani nezasměješ…“

Nezasměju, protože asi zapomněl, že mi to už posílal na WhatsAppu. Přestanu na chvilku šlapat. Otírám si čelo. Straka na mě zlomyslně kouká. Hlasová trenérka něco plká anglicky. Povídám mu:

„Kamile, já teď nemám čas, já totiž hubnu.“

„Na co, člověče! Počkej do podzima, to stejně nebude co žrát!“

Šlápnu zas naplno do pedálů, dneska to musím dát. „Co tam vyvádíš, že sotva popadáš dech, ty rošťáku?“ hlaholí Kamil. „A to víš, že ženský v karanténě začaly podvádět milence s vlastníma manželama?“

To už mi taky posílal jako esemesku. Co se s ním proboha děje?

„Kamile, prosímtě…já ti zavolám pozdějc.“

„Chápu. Ale tuhle znáš?..“

„Znám…“

„Počkej, kurník! Víš, že nošení roušky přes plnovous vypadá jako dámský kalhotky v roce 1970…“

Ukončil jsem rozhovor s nulovou výpovědní hodnotou a usilovně se věnoval rotopedingu.

Jenže pak zase volal přítel historik Tomáš, že bych měl natočit nějaký velkofilm. Co třeba o Janu Lucemburském, našel prý o něm nějaké nové materiály s aktuálním přesahem.

„Středověk, jo? A jak si představuješ třeba tu velkou bitvu u Kresčaku? Na tu ti dá Zaorálek grant?“ namítal jsem, zadýchavaje se hustě.

„Na to jsem myslel. To už jsem vyřešil!“ A s abnormální euforií začal líčit: „Filmově bys to pojednal tak, že královský zvěd odloží meč a štít a vyleze na strom a bude průběh boje barvitě popisovat dolů francouzským rytířům!“

„No, to snad nemyslíš vážně,“ řekl jsem a pak opatrně dodal: „Ten nouzový stav tě nějak vzal, Tomáši…“

Urazil se, típnul. A já jsem už ztratil chuť na sportování.

Vypnul jsem úpornou hlasovou trenérku, slezl z tyranopedu a zahnal drzou straku, která ze mě měla legraci.

Podíval jsem se na displej na ukazatel vydaných kalorií a zjistil, že tímto způsobem jsem jich spálil asi tak v hodnotě tence namazaného rohlíku. Abych si spravil náladu, odebral jsem se za ženou, na pořádný oběd.

Než přijde ta podzimní bída na kozáky.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském