Usilovný boj proti počítání v tenisu – analogie se školstvím

Ozývá se hodně hlasů, aby rozhodčí v tenisu nehodnotili ani tak přidělenými fiftýny, gamy a sety skutečnost, že někdo se trefí míčkem do pole soupeře a jiný jej pošle do sítě nebo ven. Ale aby hodnotili hráče slovně, formativně…

David Gruber | foto: wikipedia.org

Předesílám, že tento text je fikcí. Chce na analogii ukázat, co podle mne vězí za tendencemi nahrazovat v našem školství známkování slovními výroky. Tento text je také reakcí na blog kolegy Josefa Nožičky. Není to však reakce polemická, ale reakce souhlasná, rozvíjející a rozšiřující.

Tak jaké že jsou ty návrhy na změny v hodnocení tenisových utkání?

Od nynějška už žádné 15:0, 30:0, shoda, výhoda, brejkból, tajbrejk… Vždyť to musí toho hráče, kterému nebyly připsány body, strašně stresovat!! A cílem tenisu nemůže být nějaké „soutěžení a poměřování“, ale „rozvoj osobnosti a vnitřní motivace“. (Viz opět formulace ve stejném blogu Josefa Nožičky.)

A tak dá tenisový rozhodčí do zápisu o utkání třeba výrok „forhend mu jde dobře, ale potřebuje přidat ve stopvolejích“. Nebo „z pěti servisů se mu povede sotva jeden, ale dokonale to vykompenzuje slušivým dresem a příjemným úsměvem“. No a na základě takovýchto slov a pocitů sudí nakonec určí, kdo postupuje v turnaji do dalšího kola.

Každému je jasné, jaká příčina by nejspíše byla v pozadí, kdyby se podobné návrhy ohledně tenisu vyskytly v realitě. Závist průměrných a podprůměrných, že ti nejlepší mají pro sebe a své realizační týmy pohádkové příjmy; kdežto ti od dvoustého pořadí na žebříčku ATP hlouběji si tak tak zaplatí letadla, hotely, trenéry, vyplétače raket. Každému nechť přísluší nominálně stejná odměna – to je ten správný svět! A kdyby se o takových novotách „demokraticky“ hlasovalo, tak těch průměrných a podprůměrných je samozřejmě mnohonásobně více než těch špičkových; mít každý hráč jeden hlas – to by to dopadlo…

Faktem je, že nic nerozvíjí tak spolehlivě „osobnost a vnitřní motivaci“ lidí, než „soutěžení a poměřování“. Viz výše. Nejen v tenisu, ale i v pracovní praxi. V ekonomii vzpomeňme třeba na Tomáše Baťu a jeho zlínský hospodářský zázrak.

Jak by to tedy dopadlo v tenisu podle nových návrhů? Dnešní tenisový svět jednoznačně definované soutěže, která jediná přináší nejkratší cestou pokrok, zlepšování, úžasné výkony, touhu po skvělé perfektnosti, která přitahuje tisíce bezprostředních diváků do ochozů a miliony k televizním obrazovkám (a tím i miliardy od sponzorů), by se zbortil do světa úplně jiného. Svět dovedností by se přeměnil ve svět známostí a dotací. Hráči hrající „jako ponocní“ by hlavně sháněli dotace. Kdo sežene více dotací, ten více prosperuje, ten se opájí pocitem, jak je on lepší než ti, kteří si to takto pokoutně zařídit nedovedli; kteří nechtějí dávat úplatky, nechtějí šidit a podvádět. Zavládl by prostě „tenisový socialismus“. A jak co do prosperity a atraktivity v historii lidstva dopadal (a vždy bude dopadat) ten politický socialismus, to je každému myslícímu člověku dostatečně známo. Nikdo by se na takový tenis nedíval, sponzoři by nebyli – zbyli by jen dárci dotací, ovšem za podmínky odklonění tučných úplatkoprovizí zpět do jejich kapes.

Takže – zpátky ke školství. Ano, školství má na straně učitelů dát všem stejnou šanci naučit se, umět, zvládat, získat vědomosti, schopnosti, dovednosti, návky. Pak už ale je na každém žákovi a studentovi, jak tu nabídku přijme, jak ji zpracuje. Zda podprůměrně, průměrně, nebo na základě velké dřiny, odříkání a utrpení špičkově. Nezapomínejme, že ta špičkovost je (má být pohádkově) přínosná nejen pro jejího nositele, ale je i pro lidstvo obecně. Win-win.

Školství má dobře připravit mladé lidi na životní etapu praxe. A co jiného je praxe, než situace s řadou žádajících a toužících po dobrém bydlu – a menším počtem vyvolených, plus velmi miniaturním počtem těch nejvyvolenějších. Tedy situace navýsost soutěžní, což nejde nijak férově popřít, okecat. Dokud nebude rozhodovat kvalita, přesně stanovaná podle jednoznačných exaktních (číselných) pravidel hodnocení – nejen známky, ale i celotřídní, celofakultní, celouniverzitní, celostátní… percentil, tj. pořadí, žebříček vzdělanosti a tudíž psychické výkonnosti a kvalifikace, tak budeme od kvetoucí zahrady prosperity směřovat k zahnívajícímu světu bídy a zmaru. Blbí budou na koni.

Mám pocit, že už tam delší dobu směřujeme. Tak jen aby se to směřování nezrychlovalo. Takových konců se nechci dožít.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském