Hlupáci netuší katastrofu…

Úspěšná a hrdá Evropa, kolébka naší rasy, špička civilizace, lídr vědeckotechnického pokroku – má namále. Opravdu podle mne připomíná loď Titanic. Zarážející je obrovská bohorovnost hlupáků, kteří netuší, jak Evropě teče do bot.

David Gruber | foto: wikipedia.org


Nepochopitelné je, jak řada slušných spravedlivých lidí může reálně prožívat peklo na zemi, nelidský útlak – a vedle nich, blízko, blizoučko je mnoho dalších občanů, kteří nic netuší. Vždyť přece – pohoda, klídek, prosperita, platy rostou, klikneme si na něco na mobilu, o víkendu dáme grilovačku, zajedeme si letos zase na dovolenou k moři, tam bude v hotelu strava all inclusive… normálka, žádná křeč… Proč se někdo rozčiluje, že?

Toho rozporu mezi krutě týranými a naprosto pohodovými lidmi už jsem si před lety všimnul v díle slavného ruského spisovatele Alexandra Soženicyna Jeden den Ivana Denisoviče. Ve stejném vlaku jeli v jednom dobytčáku ubozí hladoví vězni do gulagu… zničený život, nelidská trýzeň – a za zlomek sekundy protnul tentýž prostor následující vagón vlaku, s běžnými cestujícími. Vyhlíželi z okna na zajímavou krajinu, možná hráli karty, možná si zpívali, svačili, občas si lokli vodky – prostě pohoda; vždyť v tom našem světě není žádné násilí nebo bezpráví, směřujeme ke světlým zítřkům a vše je jasné růžové….

Inteligentní moudří lidé jsou samozřejmě znepokojeni už dříve, než katastrofa nastane. Umějí si totiž dát dvě a dvě dohromady, umějí zvážit souvislosti, umějí předvídat – o tom je přece lidská vlastnost zvaná inteligence. A tak ti moudří a chytří varují už předem, když jasně tuší, kam se loď našeho a okolních států řítí.

Hloupí jim nevěří. Protože, jak říká už léty prověřené úsloví, sytý hladovému nevěří. Hodná vláda nám přidala na příjmu hezkých pár stovek, tak co…

Dobří matematici, technici, si umějí věci počítat. Poctivě vysoce vzdělaný pan Thomas Andrews, hlavní konstruktér Titaniku, rozbalil plánek lodi na rychlé poradě vedení lodi těsně po nárazu a neoponovatelně konstatoval: „Loď může plout se čtyřmi zatopenými komorami, ale ne s pěti. Ne s pěti!!“ Na to oponoval Bruce Ismay, šéf společnosti White Star Line – takový ten typický humanitní rozumbrada, pro kterého je osobní pocit více než matematický důkaz: „Ale Titanic se potopit nemůže!“

A co na to Thomas Andrews: „Loď je ze železa, Ujišťuji vás, že potopit se může.“

Později v salonu lodi tu fatální situaci pan Andrews potvrdil i chytré hlavní hrdince Rose: „Je to zlé. Za pár hodin bude tohle vše na dně Atlantiku. Oblečte si záchranné vesty a vyhledejte záchranný člun. Řekněte to všem svým blízkým, ale jen jim. Ať nepropukne panika.“

A co pravila kousek opodál stojící humanitní pipka, matka hlavní hrdinky Rose? Instruovala svou služku ve smyslu, že až skončí to otravné poplachové cvičení se záchrannými vestami, ať jí uvaří horký čaj nebo tak něco, co si prý po návratu do kajuty s chutí dá…“

No – pokojný návrat do kajuty se už nekonal. Žádný návrat do kajuty se už nekonal. Všechno bylo jinak.

Voda v zaoceánském parníku je cizorodý prvek, který tam nepatří. Skvělá loď však vniknutí určitého množství toho cizorodého prvku zvládne, ustojí. Stejně tak loď zvaná Evropa. Určité, a to nemalé, množství cizorodého prvku zvládne v pohodě. Ale když to zalije i pátou komoru, když to překročí únosnou mez, tak…

Aspoň že si toto někdo přečte…