Střílet? Politici a holubi

Onehdy jsem viděl záběr skrytou kamerou, jak se známý politik a děvkař Silvio Berlusconi z nudy šťourá v nose. Z holuba užmoulal kuličku, kterou pak spolknul. Taková čuňata nemáme v politice ani my…

Vít Olmer | reprofoto: wikipedia.org

V domě nad námi bydlí poslanec /politik už v letech/, který má také vztah k holubům, ale těm živým, domestikovaným, řádu měkkozubého. Když má volno z parlamentu nebo neintrikuje někde na schůzích, krmí ta ochočená zvířátka na terase, málem mu sedají na ramena jako svatému Františkovi z Assisi.

Trus z holubů – věžáků pak hojně zanáší náš balkon, stejně jako celou Prahu, kde se prý ročně nahromadí až 350 tun fekálií těchto přemnožených „létajících potkanů“.

Když jsem tuhle na balkoně zaléval vistárii a holubí hovno mi plesklo za krk, došla mi trpělivost.

Jakmile jsem potkal souseda politika, v šatech s povolenou červenou kravatou, slušně jsem ho oslovil s tím, že jeho láska k ptačím tvorům /když už ne k lidským – což jsem ale nevyslovil/, je chvályhodná, akorát že se svými exkrementy nám otravují život. Taky ničí fasády, sochy, a navíc roznášejí po lidech infekční nemoci, roztoče a jiné roztomilé parazity. A způsobují alergie.

„Ale to jsou nesmysly, sousede,“ pokáral mě politik, „holubi byli už od pravěku považováni za kultovní, posvátná zvířata.“

Ta posvátnost zrovna od tebe sedí, pomyslel jsem si. Rudokravaťáku.

„Holubi jsou velmi milí, přítulní a chytří živočichové a měli by být chráněni,“ začal mě poslanec poučovat, jako by stál za poslaneckým pultíkem.

„Povím vám příhodu,“ pokračoval. „Když jsem ještě v devadesátých pracoval u policie /jaké, neřekl/, řešili jsme případ, kdy jeden raketýr-vyděrač lákal z bohatého podnikatele prachy fintou, která spočívala v tom, že pod výhružkami rodině, například výbuchem nálože TNT, mu musí posílat finanční částky po cvičeném holubovi, zaslaném v poštovním balíku. Odesílatele se nám ani s pomocí daktyloskopie odhalit nepodařilo, a sledovací čipy měli tenkrát jen v ZOO, ale ta nám je nepůjčila.“

Bodejť, vy byste byli schopni pak čipovat i lidi.

„Tak jsme si počkali na dalšího zaslaného vyděračova opeřence, s připevněnou schránkou na peníze na zádech. Po konzultaci se Svazem chovatelů jsme se rozhodli holuba při odletu sledovat policejním vrtulníkem MBB BO 105. Ten se totiž používá i při mezinárodních holubářských závodech. Jak myslíte, sousede, že to dopadlo?“

„Pachatele jste lapili.“

„Ne, ne“, usmál se politik. „Mazaný holoubek provedl několik úhybných manévrů a frnknul nám. Takže toho raketýra jsme nikdy nedopadli…“

A ty ses dal radši na politiku, napadlo mě.

„Tak taková jsou holubi inteligentní, výjimečná zvířátka, a já doplňovacím zákonem se zasloužím, aby byla chráněna,“ pravil povzneseně.

„Ale hlavně nám nesmějí kadit na hlavu,“ poznamenal jsem už naštvaně. „Podle paragrafu z roku 2008 je u nás krmení zaká…“

Nestačil jsem dokončit, politik mě zasklil mávnutím ruky a důstojným krokem zákonodárce stoupal po schodišti.

Koupil jsem si tedy doporučenou plastovou maketu havrana za 89 Kč. Toho se prý „pražští rejdiči krátkozubí“ bojí. Prdlajs, a navíc ji výsměšně podělali taky. Pak jsem si opatřil elektronický pískavý plašič, napodobující dravé ptáky. Z toho tito měli leda bžundu, zato s politikem došlo ke konfliktu. Možná ten odpuzovač vzal tak trochu na sebe…

Tak jsem si koupil vzduchovku.

Zatím jsem ji ale nepoužil.

Mohl bych místo holuba trefit politika. A jeho hlas by pak při hlasování v parlamentu chyběl.

Tímto nerozvážným, klukovským činem bych tak mohl narušit naši křehkou, nicméně hezky česky fungující politickou scénu.

Ať si ti holubi radši v klidu serou dál…

Zdroj: https://vitolmer.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=753623