Samuel Fritz

To jméno většině lidí nic neříká. Když řeknu jméno Bohumír Jánský, asi se najde pár lidí, kteří si vzpomenou, že objevil, či spíše upřesnil, pramen Amazonky. Samuel Fritz z Trutnova ho určil taky, ale o 300 let dříve.

Ladislav Jílek | foto: FB autora


Samuel Fritz se narodil v Trutnově v roce 1654. Není jasné, jaké byl národnosti. Dochovalo se sice mnoho jeho dopisů a jiných písemností, všechny jsou však psány latinsky. Snad většina se domnívá, že byl Čech. V katalogu členů Tovaryšstva Ježíšova (byl členem tohoto řádu) je u jeho jména uvedeno: Bohemus, Gauldensis, tedy Čech z Trutnova. Může to však znamenat jen to, že byl z české province.

Z doby jeho studií stojí za zmínku, že studia musel přerušit a nastoupit jako profesor latiny na gymnáziu v Uherském Hradišti spravovaného jezuity, poněvadž v něm „zle řádil mor“. Musel nahradit zemřelého pedagoga. Teprve později dokončil studia a v únoru 1683 byl vysvěcen na kněze. Zažádal o vyslání do misií v Latinské Americe.

Cestu do misií nastoupil v listopadu 1683, došel pěšky do Janova, lodí pokračoval do španělského Cádizu. Jelikož během plavby zemřeli tři námořníci na mor, museli 40 dnů čekat před přístavem, zda se mor neobjeví u dalších. Neobjevil se, mohli přistát. Pěšky došel do Sevilly, kde několik měsíců musel čekat na termín odjezdu. Využil čekání k učení španělštiny.

Dne 11. září 1684 vyplulo 23 lodí, které doprovázely vojenské lodě až ke Kanárským ostrovům. V této oblasti totiž hrozilo nebezpečí od pirátů. 28. listopadu pak vystoupili v Cartageně. Tam se rozdělili: misionáři určení pro Chile pokračovali lodí do Panamy, přešli Panamskou šíji a tam čekali na lodě, které je odvezou do Chile. I v této oblasti Tichého oceánu řádí piráti, museli vytvořit konvoj více lodí a počkat na vojenský doprovod. Fritz, Richter a další nastoupili dne 26. prosince cestu do Quita (dnes Uruguay). Prvou část absolvovali na lodích po řece Magdalena, zbytek pěšky.

V Quitu měli kolej, ve které žilo asi 60 jezuitů. Vedli vyšší školu určenou především pro vzdělávání indiánů. 27. srpna 1685 dorazilo 6 misionářů do Quita. Cestou jen pětkrát nocovali v lidských sídlech, jinak šli neosídlenými oblastmi, zvláště v závěru cesty šli velmi pomalu ve výšce okolo 2500 m. V Quitu na ně měli čekat indiáni. Misionář však měli velké zpoždění, indiáni čekali půl roku, pak odešli. Sháněli další indiány a 19. listopadu vyrazili na cestu po divokých řekách a přes horská sedla. Několik dnů nepřetržitě pršelo. Museli však jít v dešti, jinak by jim došly potraviny.

Konečně v listopadu dorazili na Maraňon, jak Španělé nazývali Amazonku. Název Amazonka souvisí s ženami amazonkami, které se v jejím povodí vyskytují. Fritz se s nimi nesetkal, jen slyšel, že chodí ozbrojené lukem, děvčatům uřezávají prs, aby mohly střílet z luku. Muže navštěvují jednou za rok nebo za dva roky a nechají se od něho hýčkat: Celý den se houpou v síti, muž vaří a dělá jim pomyšlení.

Nově příchozí misionáři byli přepadlí, zarostlí a cestou si udělali boty a oděv z lýka palmy, poněvadž všechno roztrhali. Na jejich přivítání připravil jim superior Lorenzzo Lucero velkolepou oslavu: Svolal několik křesťanských i pohanských indiánských kmenů a konala se velká veselice: zpěv, tanec, střílení do terče…

Pak superior poslal Jindřicha Richtera ke kmeni Cunibů do oblasti řeky Ucayaly, Samuela Fritze poslal do oblasti Omaguas, v níž žilo asi 30 indiánských kmenů. Průměrný kmen tvoří 300 až 500 rodin.

Již cestou se začal učit jazyk Inků. Jejich říši v Peru sice Španělé zničili, ale 40 tisíc Inků vedených Monco Incou de Guescar uniklo do oblasti Amazonky a rozmnožili se asi na 100 tisíc osob, jejich jazykem se bylo možné domluvit na více místech.

Prví dva misionář začali působit v oblasti Amazonky v r. 1638 u kmene Mayanů. V roce 1681 bylo v oblasti již 18 redukcí, žilo v nich asi 10 000 osob a věnovalo se jim 10 až 12 misionářů.

Každý misionář se musel naučit několik jazyků. Domorodé jazyky však mají jednoduchou gramatiku a velmi chudou slovní zásobu. Fritz to vysvětluje tím, že moc mezi sebou nemluví. Raritou jsou příslušníci kmene Maynas, kteří se sejdou, půl dne sedí pospolu, usmívají se a nemluví. Možná používali nějakou neverbální komunikaci, kterou Fritz nepostřehl.

V březnu se řeka rozvodní, v dané oblasti stoupne voda o 12 metrů a záplavy trvají tři měsíce. Voda zaplaví ostrovy. Proto budoval redukce dále od řeky. Jednou se však řeka rozvodnila tak, že zaplavila i jeho dům. Přestěhoval se ještě s jedním indiánem do podkroví, šetřili zásobu jídla a čekali, až voda opadne. Brodit se na suché místo nepřicházelo v úvahu, byli tam aligátoři. Jeden vlezl i do předsíně, zase se však vrátil do vody. Stávalo se, že aligátor se připlazil do obydlí indiánů a odnesl si člověka.

Výuka náboženství byla celkem snadná. Indiáni, pokud se k nim pěkně choval, ho považovali za otce, měli ho v úctě pro jeho znalosti a ochotně přijímali nauku o Bohu, ve kterého věřili, ale moc o něm nevěděli. Dokonce přicházely celé rodiny ze vzdálenosti 20 až 30 mil, aby se nechaly pokřtít. Na hranici se indiáni utíkali k misionářům také proto, aby je chránili proti Portugalcům, kteří je odváděli k práci na plantážích. Misionáři byly pro indiány autoritou a obraceli se na ně, když měli problém nebo když dostali strach. Jednou například bylo zatmění slunce, což je vyděsilo a hned přiběhli. Zaznamenal taky, že dne 30. 6. 1698 náhle nečekaně se zakalila voda v Amazonce a sedm dní nesla bahno, což nedokázal indiánům vysvětlit. Teprve po čase dostal zprávu, že v Andách vybuchla sopka Caruiazu a došlo k sesuvu půdy.

Problémů však bylo mnoho a tím prvým byli zmínění Portugalci. Hranice mezi španělským a portugalským územím podle smlouvy tvořil poledník 22 1/3°na západ od poledníku 0, který tenkrát neprocházel přes Greenwiche, ale přes západní pobřeží ostrova San Antonio. Problém byl v tom, že to nikdo neuměl vykolíkovat. Druhým problémem bylo to, že portugalští farmáři zakládaly farmy, v nichž pěstovali kakao, tabák či cukrovou třtinu, kterou vozili do Evropy, a potřebovali otroky, chytali tedy mladé indiány a misionáři se proti tomu stavěli. Konflikty kolem toho trvaly roky. Misionáři si stěžovali, posílali dopisy do Evropy. Koncem roku 1963 se Fritz dověděl, že Portugalský král zakázal kupovat indiány za účelem jejich zotročení. Aby však farmáři měli pracovníky, dovolil dovoz černochů z Guineje. V Amazonii se však celkem nic nezměnilo.

Druhým problémem byly některé zvyky indiánů, většinou byly spojené s užíváním drog. Nejčastější drogou byl vývar z kořene yucy. Znali taky byliny, po jejichž požití prováděli divoké tance. Dále praktikovali krevní mstu: Nejdříve si mstitel vzal drogu, zavanou chrupá. Je to luštěnina, její lisy se praží a pak je šňupou nebo z nich dělají nápoj. Člověk po požití této drogy je nebezpečný 24 hodin. Někteří zavražděného i snědli. Lidojedství však praktikovalo jen málo kmenů. Fritz byl svědkem toho, jak vítěz prvně zakopal zavražděného. Po čase ho vykopal, ze zubů udělal náhrdelník, z jedné kosti z nohy vyrobil flétnu, na kterou jeden indián hrál, a ostatní tancovali okolo lebky zabitého.

Indiáni celkem snadno přistoupili na změnu života: Přestěhovali se do nové vesnice zvané redukce a živili se jako zemědělci. Pěstovali keř manihot, jehož kořen se nechá používat jako brambory. Postupně je naučili pěstovat i další plodiny. Také je naučili chovat koně a krávy, které jim přivezli z Evropy.

Hlavní redukce, ve které sídlil, se jmenovala San Joachim. Postavil tam kostel, který dokonce vybavil zvony dovezenými ze Španělska. V několika dopisech se o nich zmiňuje. Jednou vesnici přepadli válečníci z pohanského kmene. To se občas stávalo. Někdy šlo o vyřizování starých účtů, jindy chtěli útočníci získat potraviny či něco dalšího. Fritz viděl, že je zle, s indiány nenacvičoval obranu. Napadlo ho zvonit na zvony. Útočníci se vyděsili. Asi slyšeli, že bílí muži mají zbraně, které vydávají rány, nebo jen se vyděsili, poněvadž tento zvuk neznali. V každém případě se dali na útěk. Při jejich útoku pouze dva vesničané byli zasaženi otrávenými šípy. V dopise nestojí, zda přežili. Na zvony nechal zvonit i v případě, že náhle padla mlha a někteří indiáni byli na výpravě v pralese. Zvony tedy plnily funkci majáku.

Z indiánů vytvořil i pěvecký sbor a několik měsíců nacvičovali zpěvy žalmů pro slavnostní bohoslužbu o vánocích či o velikonocích.

Velmi důležité byly pro ně železné nástroje, často ve svých zprávách do Evropy Fritz žádal o další. Zemědělství, které v redukcích zavedli, se bez železných nástrojů neobešlo. O nože a sekery jevili veliký zájem i pohanští indiáni. Jeden přišel za Fritzem a nabízel mu za sekyru svého syna. Fritz mu vysvětloval, že syn má nesrovnatelně vyšší cenu. Indián namítl, že synů si může pořídit, kolik chce, sekeru si však v životě nevyrobí. Brzy však misionáři zjistili, že nepokřtěným indiánům železné nástroje nemohou dávat – hned o ně válčili.

V roce 1689 Fritz onemocněl. Dostal horečku, úplavici a silně mu otekly nohy. Potřeboval lékařskou pomoc. Do Quita, kde byla jezuitská kolej, však v tomto stavu nebyl schopen dojít. Indiáni ho naložili do lodě a vezli ho do města Paraná na území Portugalců, kde byla jiná jezuitská kolej. Cestou se jeho stav zhoršoval, pak již nebyl schopen chodit, indiáni ho přenášeli v síti. Někdy pluli několik dnů, aniž by narazili na lidské sídlo. Po celou cestu pečlivě mapoval řeku. Zakreslil i všechny přítoky. Jako pramen označil jezero Laricocha v Huanuckých Andách.

V Paraná ho sice vyléčili, hned ho však vsadili do vězení, byl to nepřítel. Jeho případ nakonec řešil až portugalský král a nařídil jeho propuštění. Trvalo to však dva roky. Jedna mapa Amazonky již sice vyšla v roce 1641. Byla nakreslena podle údajů misionáře Christobala de Acuňa. Bylo v ní však mnoho chyb. Mapu nakreslenou Fritzem vyryl do mědi misionář Jan Narvaez a provinciál ji nechal vytisknout. Po 200 let se objevovala v atlasech a encyklopediích, například v Encyklopedii Britanica, pak teprve byla překonána.

V roce 1697 přišli do stejné oblasti další dva Češi: Václav Breyer nar. 1662 v Dubu v Čechách a František Vydra nar. 1662 v Žehušicích. Později přišel František Xaver Malovec nar. 1673 v Malovicích. Nejsou to jediní Češi, o kterých se Fritz ve svých zprávách zmiňuje.

Fritz, když se stal superiorem, napsal taky zprávu o svém příteli Heinrichovi Václavovi Richtrovi. Dovídáme se z ní: Na řece Ucayali přivedl ke křesťanství celkem 9 kmenů, které vedly velmi dobrý život. Podnikl 40 cest, nejkratší měla 200 mil. Chodil bos jako indiáni, navzdory tomu, že na cestách je mnoho trní a bodavého hmyzu. Často nosil oděv z kůry stromů a palmových listů, stejně jako indiáni. Když mu byla přidělena skupina vojáků, měl s nimi problémy. Jeden dokonce znásilnil ženu jednoho indiána. Richter ho odsoudil ke 30 ranám holí a druhý voják mu ty rány vysázel před očima manžela zneuctěné indiánky. Indiánovi to však nestačilo, ve vhodném okamžiku provinilého vojáka zabil a uprchl do pralesa. Číhal na vhodnou příležitost, a když Richter šel z jedné redukce do druhé, zabil ho také. Fritz později onoho indiána vyhledal a ptal se ho, jestli snědl maso z Richtra. Tvrdil, že ne, že tělo hodil do řeky Ucayali.

Určitý přínos však ti vojáci měli. Bojové kmeny se neopovažovaly napadnout redukci, ve které byli vojáci. Například tam žil bojový kmen Caumarů, který odmítal jakoukoliv dohodu o přátelství. Když viděli, že v redukci jsou vojáci, sami přišli s nabídkou přátelství.

V r. 1704 se Fritz stal superiorem. V r. 1707 se vypravil do Quita žádat o další spolupracovníky. Dostal jich deset. Zároveň ho však přinutili, aby v Quitu několik dnů ležel. Přišel tam totiž krajně vyčerpaný.

V r. 1707 dostal skupinu vojáků, aby chránili oblast při konfliktech s Portugalci. Fritz měl taky velké problémy s jejich neukázněností.

V r. 1708 došlo k velkému přepadu od Portugalců, mnoho indiánů bylo odvedeno do zajetí. Byli zajati i někteří španělští vojáci. Ti byli odvezeni do Portugalska. Když však při dalších potyčkách se jim podařilo zajmout Portugalce, později si je vyměnili za zajaté Španěly. V r. 1710 píše, že se obávají dalšího útoku Portugalců a s indiány kopou zákopy.

Hlavním dílem Samuela Fritz však je, že založil 18 redukcí a v letech 1707 až 1712 byl superiorem v oblasti Maynas. Zemřel 20. března 1725. Jako jezuita byl u nás odsouzen k zapomnění. V posledních letech se ho snaží někteří zviditelnit, například představitelé města Trutnov. Doufám, že mi prominou, že jim do toho fušuji.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském