Hurá k psychiatrovi

Psychiatr ukázal prstem na jednu z ohmataných karet Rorschachova testu. Byl na ní jakýsi abstraktní obrázek. „Uveď, Ludvíku, co třeba vidíš na tomhle?“ Ludvík se poctivě zamyslel. „Dámský přirození,“ odpověděl.

Vít Olmer | reprofoto: wikipedia.org

Někdejší spolužáci z gymnázia, Ludvík a Jindřich, se pak šli projít parkem. „Tebe je těžký diagnostikovat, Ludvo,“ pravil psychiatr a zasunul si do obličeje s našedlým, plísni na chlebu podobném plnovousu, elektronickou cigaretu. „Když si děláš z Rorschachova testu legraci.“

„Ale já si nedělám legraci z žádnýho testu, Jindro. Já mám problém a přišel jsem se s tebou poradit,“ vysvětloval Ludvík. „A co se týká toho obrázku, ty jsi přece chtěl, abych ti popravdě řek, co na na něm vidím.“

„No, ale jak jsi přišel zrovna na vulvu? To jsem ve své praxi ještě nezažil. A že bys zrovna ty trpěl sexuální obsesí, se mi nezdá. Co si pamatuju, tak jsi byl na gymplu plachej a holkám ses spíš vyhýbal.“

„No vidíš,“ smutně pokývl hlavou Ludvík, „a teď… jsem už potřetí rozvedenej…“

Psychiatr Jindřich rozvážně potáhl z e-cigarety a obalil svůj plnovous párou. „Co takhle zajít na kafe?“

Vešli do prázdné kavárny. Přiloudal se hezky česky otrávený číšník. „Co to bude, pánové? A kouření je zde zakázáno.“

„Pokud se ve vašem podniku nesmějí kouřit e-cigarety,“ pravil psychiatr Jindřich chladně, „musí to být viditelně označeno. Chtěl bych dvě deci bílého. Suchého.“ Ludvík si objednal černou kávu a vodu z vodovodu. Toto zdůraznil.

Číšník zmizel jak figura na orloji.

„No, a když ses tedy přes seznamku s nějakou potenciální patnerkou sešel, probíhalo to jak?“ začal se spolužáka vyptávat Jindřich.

„Vždycky to skončilo dřív, než něco začalo,“ konstatoval Ludvík pochmurně. „Dámy totiž hlavně zajímalo, jakej mám příjem, jakej byt, jaký auto, a tak. A navíc se ještě divily, že by třeba pizzu měly logicky zaplatit napůl, když jsme ji napůl měli.“

Jindřich si projel prsty plísňový plnovous, ale jako správný psychiatr nekomentoval.

Číšník přinesl víno a kávu a vyčadil.

„Já nevím, kde je chyba – ve mně? Ale já přece nejsem žádnej skrblík, vždyť jsi mě znával,“ pokračoval Ludvík. „Navíc jsem po rozvodech bejvalkám vždycky všechno nechal a začínal zas od nuly.“

„No, tak to seš teda exot,“ upřímně obdivně řekl Jindřich. „Pořád ještě děláš do financí?“

„Pořád. Teď pracuju pro exekutorskou komoru. Nemůžu si stěžovat.“

To věřím, pomyslel si Jindřich. Potáhl z e-cigarety a usrkl vína. A raději z hlavy hned zahnal připomínku výše svého platu. Platu lékaře v českém zdravotnictví. Rutinně se zeptal:

„A z jakých důvodů ses vlastně rozváděl, Ludvo?“

„Myslíš třeba naposled? S Alenou? Měli jsme fatálně rozdílný názory na zásadní věci v oblasti společnýho hospodaření. Vyvrcholilo to tím, že mi při hádce mrskla do očí, že mám anální charakter…“

Jindřich nehnul brvou. Psychiatr za žádných okolností nehýbá brvou. Otáčel v prstech skleničku s bílým vínem barvy moče.

„Našel jsem si ten výraz na netu. Tobě přece nemusím říkat, co to znamená. Podle toho vašeho Freuda se tím vyznačují osoby se sklonem k hromadění, lakotnosti a obsedantnímu perfekcionismu. Ale copak jsem nějakej Harpagon?“ Takřka úpěnlivě se zadíval na spolužáka. „Pamatuješ, jak jsem tě po maturitě s tou tvojí pozval ke stánku na kofolu?“

Jindřich si radši nepamatoval, ale přikývl.

Ludvík s poukazem na víno na stole s poněkud tlačenou velkorysostí dodal: „Na tohle seš taky zvanej.“

Dopili a vyšli na ulici.

Na chodníku se Ludvík s heknutím majitele bolavých zad sehnul pro korunu, která se zastříbřila v mezírce kočičích hlav. Ofoukl ji z obou stran a vložil do přihrádky na drobné v peněžence, kterou vyndal z náprsní kapsy saka.

Jindřich zaregistroval, jak tam má naskládané bankovky, aby jejich okraje spolu perfektně lícovaly. A k nim teď přibyl pečlivě složený účet z kavárny.

Chvilku rentgenoval Ludvíka a přemýšlel, co bývalému spolužákovi poradit.

Rovnou mu totiž nalít čistého vína, to psychiatr z profesionálních důvodů neudělá ani spolužákovi; pacienta je spíš třeba navést k sebepoznání a následně k samostatnému hledání východiska z jeho prekérní situace.

Zato té jeho Aleně, nebo jak se třetí Ludvova manželka jmenovala, té by poradil snadno, kdyby o to stála.

Řekl by jí: „Seber se a uteč!“

Což ona také velice rozumně udělala.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském