Dividendy tečou do zahraničí…

Je to fakt tak hrozné, že od nás odcházejí stovky miliard na dividendách? Nejsem ekonom, jsem však pamětník a to s trochou selského rozumu by mohlo stačit k tomu, abych se pokusil formulovat svůj názor na toto téma.

Ladislav Jílek | foto: FB autora

V 50. letech minulého století Japonsko, kde byla velmi levná pracovní síla, zaplavovalo západní Evropu a USA svým levným zbožím od hygienických potřeb přes elektroniku až po výrobní stroje, kterému místní výrobci nemohli cenově konkurovat. Zaváděla se cla a podobné věci, moc to nepomohlo. Až v 60. letech mzdy v Japonsku šly nahoru, vyrovnaly se mzdám v západní Evropě. A v tomto okamžiku japonští investoři objevili Jižní Koreu a Taiwan. Byla tam velmi levná pracovní síla a nikdo jim nebránil v podnikání. Postavili tam továrny. Zboží z těchto zemí začalo proudit na západní trhy a japonským investorům proudily dividendy. Asi po 15 letech mzdy v Jižní Koreji a na Taiwanu se přiblížily japonským. Japonští a světoví investoři se rozhlíželi po dalších zemích na obvodu Tichého oceánu. A tu se jim naskytla Čína, která jim pootevřela dveře. Prvně tam zavedli výrobu hraček. To proto, že u hraček nezáleží na přesnosti a ani požadavky na kvalitu nejsou vysoké, více-méně se počítá s tím, že se hračka za půl roku pokazí. Pokus byl úspěšný, za pár let čínské hračky zaplavily svět. Ve druhém kroku tam investoři zavedli textilní výrobu. Ta už je náročnější, ale milimetr nehraje roli. Pokračovali systematicky a to jak světoví investoři, tak čínští představitelé. Investoři budovali nová odvětví, čínští představitelé jim dělali vhodné podmínky. Dnes se v Číně vyrábí již veškerý sortiment. Podnikání nadnárodních koncernů v komunistické zemi se ukázalo jako ideální. Lidé tam nesmějí stávkovat, nemohou si proto vymáhat vysoké mzdy. Nesmí tam působit nezávislé občanské iniciativy, které by třeba žádaly zlepšení ovzduší. Mzdy v Číně rostou jenom díky tomu, že v mnohých oblastech se narazilo na nedostatek pracovních sil. A lidé se musí smířit s tím, že se dusí.

Pochopitelně, že po celou dobu odtékaly a odtékají ohromné sumy na dividendách do kapes investorů. Souběžně však vyrůstali čínští finančníci a prosazovali se stále více. Dnes je možné každou chvíli číst na internetu takovéto zprávy: Čínský výrobce oceli Jingye Group převzal firmu British Steel, která má výrobní závody ve Velké Británii a v Nizozemí. Čínský investor je připraven provést rozsáhlé investice, konkrétně jde o novou elektrickou obloukovou pec, novou elektrárnu o výkonu 250 MW ve Scunthorp, válcovnu ušlechtilých ocelí, stavbu nové válcovny betonářské oceli a modernizaci tratě na válcování kolejnic. Celková výše investic činí 1,5 miliardy dolarů. Zachrání se tak 3200 pracovních míst. (konec citace), I u nás čínští investoři koupili řadu podniků, například ŽĎAS. Nikde jsem se nedočetl, jestli dnes proudí více peněz do Číny nebo z Číny.

Pokusím se to vysvětlit ještě jinak: Ve středověku bylo soběstačnou hospodářskou oblastí městečko s několika vesnicemi v okolí. Na vesnicích vyprodukovali potraviny, ve městě byli řemeslníci, kteří uměli vyrobit všechny věci, které lidé tehdy potřebovali k životu. Jen sůl se dovážela z větší dálky. Železo se vozilo z nejbližšího hamru, který byl tehdy skoro na každém panství, kde byl dostatek lesů. V novověku se výroba rozvíjela a po nástupu průmyslové revoluce už mohl být samostatnou hospodářskou oblastí stát. Ve druhé polovině 20. století už ani stát nestačí a ekonomice vládnou nadnárodní koncerny.

Může se nám ten středověký model, kdy městečko a pár vesnic kolem bylo soběstačnou hospodářskou oblastí, jevit jako idylický, můžeme po tom tesknit a vzdychal, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat.


Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském